V roce 1913 se na ostrově Šikoku narodil Masanobu Fukuoka jako první syn místního starosty a pěstitele rýže. Poté, co vystudoval patologii rostlin, pracoval na celnici v Jokohamě jako inspektor zemědělských produktů. Veškerý volný čas pak trávil v laboratoři, kde prováděl výzkumy rostlinných chorob. Práce vědce ho fascinovala a plně se jí oddal — až si z přepracování přivodil akutní zápal plic. Právě osamocený pobyt v nemocnici a strach ze smrti způsobily ve Fukuokově životě radikální převrat. Protože mu jeho dosavadní činnost přestala dávat smysl, rozhodl se, že odejde zpátky na rodný venkov a bude žít v chaloupce v horách na pozemku svého otce. Už v té době si pohrával s myšlenkou metody přírodního zemědělství, kterou později nazval hospodaření „nicneděláním“. Když mu poté otec svěřil svůj mandarinkový sad, rozhodl se Fukuoka, že svou novou metodu vyzkouší.

A co takhle tohle nedělat?

Do té doby bohatě plodící sad svého otce Fukuoka velmi rychle zničil. V domnění, že klíčem k úspěchu je uhnout přírodě z cesty a že plodiny není potřeba pěstovat, protože se pěstují samy, zkrátka seděl s rukama v kapsách a čekal. Stromy však byly již prořezané a „zvyklé“ na nepřirozené podmínky, takže nebyly schopny se okamžitě přizpůsobit ztrátě péče. Během osmi let války, které se vyhnul díky práci výzkumníka zvyšování zemědělské produkce, přemýšlel o tom, zda by přírodní zemědělství přece jen nemohlo obstát proti moderní vědě. Následujících padesát let strávil zdokonalováním své metody a až do své smrti v úctyhodných 95 letech ji vyučoval a přednášel o ní. Zatímco běžně se nové postupy nejen v zemědělství vyvíjejí uvažováním o tom, co by bylo možné udělat navíc, Masanobu Fukuoka se celý svůj život ptal: „Co takhle tohle nedělat?“ Postupem času zjistil, že není třeba nejen používat insekticidy, ale ani orat, hnojit, odstraňovat plevel nebo dělat kompost, a přesto dosáhnout výnosů srovnatelných s konvenčním zemědělstvím. Navíc s přidanou hodnotou v podobě dostatku volného času, klidu, zvýšení úrodnosti půdy a zdravějších potravin.

Nikde jinde není lépe než na tomto světě

Fukuokovy myšlenky se rychle rozšířily v celém Japonsku i v dalších zemích, později měly vliv na formování permakultury a organického zemědělství. Na jeho hospodářství přicházeli lidé ze všech koutů světa, aby se naučili jeho zázračným postupům. Někteří se záhy setkali se zklamáním, protože se stejně jako mladý Fukuoka domnívali, že metoda „nicnedělání“ znamená nemuset už nikdy vstát z postele. I neinvazivní zemědělec ovšem musí jít v jistých ohledech přírodě naproti a zhostit se mnoha úkolů, které zkrátka musejí být vykonány. Přírodní zemědělství však ve Fukuokově podání neznamená jen způsob získávání jídla, ale i přístup k životu. S podmanivou lehkostí vlastní mnoha japonským autorům předkládá vizi spokojeného žití v souladu s přírodou a jejími cykly a hojnosti bez materiálního přesycení. Zároveň v člověku zasívá přesvědčení, že tento svět je přes veškeré své vady na kráse nejspíš opravdu tím nejlepším možným a že skutečným cílem lidstva by mělo být prostě jen „mít čas na pořádného šlofíka“.

Lidé nedokážou vytvořit ani jedno stéblo slámy

Revoluce jednoho stébla slámy zdaleka není jen o zemědělství, a vlastně možná ani převážně o něm, i když se to tak na prvních stranách může zdát. Přináší čtenáři pohled na moderní společnost, a to pohled velmi kritický, avšak naplněný laskavostí a skromností. Masanobu Fukuoka většinu svého života prožil šťastně a soběstačně na své farmě v horách, kde pěstoval rýži, obilí a zeleninu stranou od neustálého spěchu a shonu moderního světa. Byl přesvědčen o zhoubnosti technologií i vědy samé a jeho kniha je protkána úvahami o spokojenosti, údělu člověka nebo třeba vhodné stravě. Přestože velmi naléhavě upozorňuje na lidskou hloupost a neschopnost, hlavní sdělení vyznívá zcela pozitivně. Není třeba se za ničím hnát, o nic se snažit. Prostě žijme, nechme se vést přírodou a všechno bude dobré. České vydání si čtenáře jistě získá především svou nekomplikovanou krásou.

Adéla Fischerová, text vyšel v časopisu Sedmá generace