MeziŘádky 12. 9. 2020 

Většina nakladatelů na jaře ze známých důvodů přibrzdila. Přesto byla nabídka knižních novinek před létem, ale i během něj, dostatečně pestrá a jako čtenář jsem si zase užil.

Na léto jsem v půlce června doporučoval knihu skotského antikváře Shauna Bythella Deník knihkupce. Nakladatelství Dybbuk už ale ohlašovalo také pokračování pod názvem Zpověď knihkupce a slib splnilo. Bythell bez předělu navazuje dalším rokem. Začíná hned 1. ledna 2015, stejným, suše sarkastickým stylem. Měl pochopitelně zavřeno a den strávil na odpolední novoroční party u přátel a po návratu si četl knihu, kterou mu doporučil jeden zákazník.

Jedinou patrnou změnou je, že na začátku každého měsíce Bythell už necituje z Orwellových Vzpomínek na knihkupectví. Tentokrát si vybírá úryvky z knihy u nás téměř neznámého skotského spisovatele a novináře Augustuse Muira. Toho nenajdete dokonce ani v anglické verzi wikipedie. Jeho kniha je z roku 1942, jmenuje se Důvěrné myšlenky Johna Baxtera, knihkupce a v českém překladu ji nepřekvapivě také nenajdete. Pro Bythella je však Muir podobně inspirativní jako Orwell a hned na začátku ho přivede k úvaze, která je vlastně takovým knihkupcovým vyznáním. Však si to poslechněte:

Potěšení získané při práci s knihami, které měly pro svět určitý kulturní nebo vědecký přínos, je nesporně tou největší devízou, již tento druh podnikání přináší. Je jen málo jiných zaměstnání ‒ pokud vůbec nějaká ‒, která poskytují tak bohaté příležitosti si práci užívat. Každodenní ranní vstávání pro mě tedy není předzvěstí opakující se dřiny, ale naopak očekáváním, zda se mi poštěstí držet v ruce něco, co jako první přineslo lidstvu myšlenku nového historického směřování, ať už je to výtisk Práv člověka z roku 1791, anglický překlad Kapitálu vydaný v roce 1887 nebo rané vydání Darwinova O vzniku druhů přírodním výběrem z roku 1859. O tom to všechno je.

Pokračování deníku Shauna Bythella Zpověď knihkupce přeložila pro Dybbuk stejně jako první knihu Markéta Hofmeisterová.

Čtenářskou perlou letošního léta pro mne byla další z knih Roberta Bolaña nazvaná Amulet. Vypravěčkou je uruguayská básnířka, která se v Bolañově imaginaci stává jakousi patronkou mexického literárního života v desetiletích po vojenském zásahu na Mexické autonomní univerzitě v roce 1968. Do charakteristiky téhle bohémské postavy vepsal Bolaño skutečný příběh studentky, která okupaci univerzity armádou a policií přežila zavřená na dámském záchodě. Bolañův Amulet se dá přirovnat k divoké vlně, která čtenáře unáší horkými mexickými nocemi, žene se kavárnami a bary a temnými ulicemi. Je to zároveň oslava tvořivosti a fantazie, oslava zpěvu, který je tím amuletem.

Uhrančivou prózu Roberta Bolaña Amulet vydalo nakladatelství Argo v překladu Anežky Charvátové.

Polská nobelistka Olga Tokarczuková se ve svých románech většinou ohlíží do minulosti, v níž hledá klíč k porozumění dnešku. V souboru deseti příběhů Bizarní povídky se však do minulosti, jak jsme u ní zvyklí, vydává jen v příběhu Zelené děti, který je zasazen do poloviny 17. století, ale tematicky patří k dnešním environmentálním debatám. Některé další historky se odehrávají v současnosti a v těch nejpodivnějších si autorka pohrává s budoucností. Přesněji ‒ se situacemi, které se v budoucnosti můžou odehrát. Jednou je to zvláštní způsob eutanazie, v další povídce jde o hledání nových svatých a finální příběh je z doby, kdy vládne řád, nasycení a uspokojení. Je to ale doba po velmi paradoxní katastrofě: speciálně vyšlechtěné bakterie měly za úkol zbavit oceány plastů. Jenže bakterie se po splnění mise vydaly na pevninu a sežraly všechno, co bylo z umělé hmoty. Už jen představa, jak se vám doma vypaří třeba vodovodní trubky, je mimořádně bizarní. Tokarczuková v povídkách podobně domýšlí nejrůznější náměty do absurdních konců, ale zároveň jim přiznává jistou racionalitu. Jako kdyby se hlásila k pohledu jedné ze svých postav, která říká:

Vědecké objevy se zpočátku obvykle jeví neracionálně, protože právě racionalita vytyčuje hranice poznání; ale aby je bylo možné překročit, je často zapotřebí odložit racionalitu stranou a vrhnout se do temných vod neprobádaného ‒ právě proto, aby se z nich kousek po kousku vynořilo něco racionálního a pochopitelného.

Bizarní povídky Olgy Tokarczukové vydalo nakladatelství Host v překladu Petra Vidláka.

Předloni bohužel zesnulý ruský spisovatel Vladimir Vojnovič je známý především satirou Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina, kterou v roce 1994 zfilmoval Jiří Menzel. Vojnovič si však dělal legraci ze sovětsko-kocourkovských poměrů i v dalších svých knihách. K nim patří také román Moskva 2042. Tuhle bláznivou dystopii o tom, jak by se mohly naplnit představy o komunistické budoucnosti, napsal Vojnovič v roce 1986. To už byl ovšem několik let v exilu a teprve v roce 1990 mu Gorbačov vrátil tehdy ještě sovětské občanství. Pozoruhodné je, že nejen v současné ruské, ale i v české realitě jako by se občas něco podobalo vtípkům z příběhu, v němž se hlavní postava přesune šedesát let do budoucnosti. Možná se k ní blížíme i ve skutečnosti, ostatně dvě třetiny na té cestě v čase už jsme zdolali.

Vojnovičův román Moskva 2042 vydalo nakladatelství Triton v nápaditě rozverném překladu Libora Dvořáka.

Zkušená britská publicistka, ale též poradkyně řady institucí včetně vládních Janet Morganová získala před časem exkluzivní přístup k rodinným archivům a sepsala důkladnou, velmi podrobnou biografii Agatha Christie. Životopis.

Pokud máte pocit, že se Velká Británie stává zemí, které je čím dál těžší porozumět, v téhle knize najdete ještě starou dobrou Anglii. Samozřejmě tu konzervativní a bohatší, která sice tušila, že se její zlatý věk nachyluje, ale pořád se velmi usilovně snažila držet styl. Naproti tomu vás možná překvapí, že proslulá brilantní spisovatelka neměla prakticky žádné formální vzdělání. Stručně řečeno Agatha Christie až na epizodické návštěvy nikdy nechodila do školy, jak to dnes chápeme. Učila se vlastně sama, a hlavně tak, že byla vášnivou čtenářkou. Možná tahle informace trochu uklidní rodiče, které trápila tříměsíční absence řádné výuky dětí, a sotva se ve školách konečně začalo zase učit, není jisté, že se zas nebudou zavírat.

Knihu Janet Morganové Agatha Christie. Životopis vydal Slovart v překladu Barbary Hajné.

A na závěr dnešní čtenářské pozvánky jsem vybral dvě české novinky. Byl vyhlášen už popětadvacáté vítěz Literární ceny Knižního klubu. Je jím Jan Horníček, který v anonymní soutěži zaujal porotu rukopisem Čarostřelec. Je to svérázná variace na libreto známé opery Carla Marii von Webera, neodehrává se však na Šumavě, ale v Jizerských horách, a píše se rok 1789. Ani ne za půl roku Pařížané dobydou Bastilu, ale na severu Čech se odehrává pohádkový thriller. Tajemný doktor Šulc z Vídně přijíždí udělat pořádek, přítrž vraždám a dalším zločinům.

Druhou novinkou je román Pavla Sýkory Sklíněné korálky, který získal Literární cenu týdeníku Reflex a vyšel rovněž v Knižním klubu. Odehrává se dokonce o sto let dříve, na Šumpersku v době čarodějnických procesů vedených Bobligem z Edelstadtu. Sýkorovy Sklíněné korálky jsou také variací, a to na Kaplického Kladivo na čarodějnice. Musím dodat, že variací znamenitou, přitom je to Sýkorova prozaická prvotina, podobně jako je knižním debutem Horníčkův Čarostřelec. A ještě jedna shoda: autoři vtipných čtivých historických próz, Pavel Sýkora, ročník 1960, i Jan Horníček, ročník 1989, vystudovali matematiku.