Příběh jedenáctiletého Štěpána a jeho matky je vlastně svými kulisami a zápletkami nějak bolestivě dokumentární.Až z toho mrazí. Muž a žena se mají rádi, narodí se kluk, pak holka. Mohli by spolu šťastně žít až do smrti, to by si ale ta smrt nesměla po pár letech přijít pro jejich dceru (utopila se). Nakonec táta od rodiny odejde a jinde si založí novou. Banální, co? A tak můžeme pokračovat v těch lidských trivialitách, že. Matka se hroutí, kluk Štěpán je naštvanej na tátu. Máma popíjí a přemýšlí, kde sežene peníze na svoje samoživitelství, myslí na svoji mrtvou dceru i na život, co se podělal. Táta se věnuje nové ženě, testuje druhou mízu, nechce se mu stárnout a zkouší věk zastavit hipsterstvím. Nová rodina čeká holčičku. Štěpán má ještě želvu, jenže ani ta není nesmrtelná. Má ještě dědu, ale ten se s mámou už léta nestýká. Štěpán s dědou se ale rádi mají. I táta má Štěpána rád, ale nemá na něj ani moc času, ani moc peněz. Máma doma brečí a do práce chodí za kasu do Billy. Taky ji najdou rakovinu a musí podstupovat chemoterapie. …..Ani tohle ještě není konec jobovek téhle knihy, ale víc psát by nebylo v tuhle chvíli správně.

Je tedy jasné, že autorka svému hrdinovi řádně naložila. Sympatické je, že ho rány osudu nemrzačí, ale nějak posilují v lidsky pěkném. Nemáme tedy před sebou další z příběhů deprivovaného frustráta, ale pod břemeny nám před očima roste lidská bytost schopná citu a lásky a obětavosti. V příběhu hraje také podstatnou roli stálý nedostatek peněz. Ale v Soběstačném jakoby neplatí to Villonovo „nuzota z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad.“ Lidi honí chudoba, ale nenechají se připravit o lidskou hrdost. Přestože jsou základní role rozdány jako v nějaké klišé romanci, chovají se v té vztahové bramboračce nakonec všichni nějak lidsky a přiměřeně. Jako je zřejmé, že autorka nedosahuje efektů nějakou agresivitou a výstředností, ale spíš melancholií a všedností, tak je také jasné, že má na některé trendy a instituce pifku. Hipsterství, léčitelství, náboženské instituce a bio výživa se v knize nějakého pozitivního významu prostě nedočkají – nic z toho jakoby nebylo pro obyčejné lidi unavené každodenností.

Próz s hlavním klučičím hrdinou, který má trampoty s rodinou a světem obecně je pochopitelně v knihkupectvích víc. Soběstačný se k nim směle může přidat a nedělá jim žádnou ostudu. Je napsaný bez literárních kudrlinek, lineárně, bez časových záhybů. Má dobrý rytmus. Přimhouří-li čtenář oko nad určitou šablonovitostí (když nouze, tak pokladní, když děda, tak bručoun, když macecha, tak biožena, když třídní, tak se jí kouká na prsa, když léčitel, tak vydřiduch atd. atd.) najde v knize Zuzany Dostálové příběh dostatečně lidský a vlastně velmi nadějný – přes všechnu zjevnou i skrytou hrůzu a trápení, které do něj autorka napustila. Ten nejsoběstačnejší je nakonec ten, který dokáže být na světě pro druhé i s druhými.