MeziŘádky 21. 3. 2020

Povídka jednoho z předních světových autorů sci-fi Briana Aldisse Superhračky vydrží celé léto inspirovala Stevena Spielberga k filmu z roku 2001 A. I. Umělá inteligence. Ten hollywoodsky dojímavý film jste možná viděli. Pokud ne, nepovažujte to za podmínku, ale možná byste se na něj mohli podívat před četbou knihy Supervelmoci umělé inteligence s podtitulem Čína, Silicon Valley a svět v éře AI. Napsal ji přední světový expert v disciplíně umělé inteligence Kai-Fu Lee.

Nejprve několik slov o něm. Kai-Fu Lee není žádný start-upový mladík. Narodil se v prosinci 1961 a mohl by tak být Zuckerbergovým tatínkem. Kai-Fu Lee se narodil na Tchaj-wanu. Když mu bylo jedenáct, jeho starší bratr žijící v té době ve Spojených státech mu vyjednal studium na střední škole v Tennessee.  První půlrok tam se školákem byla matka, a když odjížděla, požádala ho, aby jí každý týden psal dopisy v čínštině. To sám Lee považuji za jednu z nejdůležitějších věcí, která mu pomohla zůstat ve spojení s kulturou, z níž pochází. Fakticky mu také později umožnila velmi specifickou vlastní kariéru. Vystudoval na Kolumbijské univerzitě a v Pittsburghu na Carnegie Mellon University, založené proslulým průmyslníkem a filantropem Andrewem Carnegiem. Po studiích zamířil záhy do Applu, v roce 1998 přešel k Microsoftu a spoluzakládal jeho výzkumné laboratoře v Pekingu. V roce 2000 se vrátil do USA a do roku 2005 vedl jednu z divizí Microsoftu jako korporátní ředitel. V roce 2005 se stal šéfem čínské pobočky Googlu. Na funkci rezignoval v roce 2009 a vzápětí založil vlastní společnost později nazvanou Sinovation Ventures, tedy firmu, která se zabývá kapitálovou podporou start-upů. Sinovation Ventures začínala se 115 miliony dolarů a v roce 2018 měla mít podíl ve více než třech stech hlavně čínských portfolií v hodnotě dvou miliard dolarů. Kai-Fu Lee se stal v Číně ikonou, do roku 2013 měl na čínské obdobě Twitteru Weibo 50 milionů followerů. Pro srovnání: Donald Trump nasbíral na svém soukromém twitterovém účtu od roku 2009 do května 2018 asi 51 a půl milionu sledujících.

V roce 2013 přišel zlom. Kai-Fu Lee, přezdívaný spolupracovníky Ironman, se dozvěděl, že má lymfom, rakovinu mízních uzlin. Diagnóza ho téměř okamžitě přivedla k přehodnocení dosavadního přístupu k životu a také mu otevřela nový pohled na jeho profesní zaměření, na umělou inteligenci a na důsledky, které její rozvoj přinese. A hlavně o tom je jeho kniha Supervelmoci umělé inteligence.

Do knihy Supervelmoci umělé inteligence se Kai-Fu Lee pokusil vložit všechno, co se o vývoji umělé inteligenci během své celoživotní praxe dozvěděl. V závěru se pokouší o výhled. Tedy kam umělá inteligence směřuje a co způsobí. Základní otázka pro něj zní takto: Co ve věku inteligentních strojů znamená být člověkem?

Kniha Supervelmoci umělé inteligence připomíná svým názvem válku. Oprávněně. Ta válka v technologické, ekonomické i politické rovině opravdu probíhá, pro ilustraci stačí zmínit Huawei a Google.

V prvních pěti kapitolách knihy popisuje Kai-Fu Lee s pozoruhodným vypravěčským talentem dosavadní průběh technologických závodů v konstrukci umělé inteligence. Díky své výtečné znalosti obou prostředí, tedy amerického i čínského, dokáže nejen chrlit údaje, ale dovede je i srovnávat a interpretovat.

K čemu došlo podle něj v posledních třiceti letech? Nejdříve se jasně prosadily Spojené státy. Čína se přidala jako mamutí kopírka, včetně opisování úspěšných platforem jako Uber nebo Facebook pro vlastní potřeby. Jenže tahle situace je z hlediska IT dávnou minulostí. Čína se kopírováním naučila vymýšlet a přibližně od roku 2013 už vytváří vlastní produkty a služby, které jsou pro ni vhodnější a v Silicon Valley nemají žádný ekvivalent. Američané podle Leeho přistupují k věci zjednodušeně řečeno tak, že poměrně úzká vrstva nejschopnějších mozků něco vymyslí a pak se to snaží prodat do světa tak, jak to stojí a leží. Kdežto v Číně se na vývoji novinek podílí nesrovnatelně více lidí a výsledný produkt se přizpůsobuje tomu, co lidé chtějí. Američany, syny z dobrých a zajištěných rodin, žene technooptimismus a sklon k poslání, touha po vytváření něčeho původního, uskutečnit podle slov Steva Jobse „zářez do vesmíru“. Kdežto čínská kultura je proti americkému jang v jasné opozici jin. Kai-Fu Lee to popisuje takhle:

Namísto poslání se čínské firmy řídí především trhem. Jejich základním cílem je vydělat peníze a za tím účelem jsou ochotny vytvořit jakýkoli produkt, převzít jakýkoli model nebo jít do jakéhokoli podnikání, které je schopno toho dosáhnout. Taková mentalita vede k neuvěřitelné flexibilitě podnikatelského modelu. Je jedno, odkud ten který nápad vzešel či kdo s ním přišel. Záleží jen na tom, zda jej dokážete uskutečnit tak, aby z toho byl finanční zisk. Hlavní motivací trhem hnaných čínských podnikatelů není věhlas, sláva ani touha změnit svět. To vše jsou příjemné vedlejší výhody, hlavní cenou je ale zbohatnutí – a jak se k němu dospěje, na tom tolik nezáleží. Toto kořistnictví v kombinaci s kopírováním sice mnoho Američanů rozčiluje, v Číně má ale hluboké historické a kulturní kořeny. Úmorné memorování tvořilo celá tisíciletí základ čínského vzdělávacího systému. Kdo usiloval o vstup mezi císařské úředníky, musel se nazpaměť, slovo od slova, naučit staré texty a být schopen sepsat podle přísných stylistických pravidel dokonalou „osmidílnou esej“. Zatímco Sokrates zpochybňováním všeho své žáky povzbuzoval k hledání pravdy, starověcí čínští filozofové lidem radili, aby se řídili rituály mudrců z dávných dob. Pečlivé napodobování staré dokonalosti bylo považováno za cestu k mistrovství ve svém oboru.

Tahle slova můžou být u nás zajímavým příspěvkem k debatě o odsuzovaném zbytečném memorování ve výuce. Ale Kai-Fu Lee pokračuje líčením situace v nové době:

Většinu čínských podnikatelů v technologických oborech dělí nanejvýš jedna generace od ubíjející chudoby, která byla v Číně všudypřítomná celá staletí. Mnozí z nich jsou jedináčci – výsledky nedávno zrušené „politiky jednoho dítěte“ – a nesou si břemeno očekávání obou rodičů a čtyř prarodičů, kteří všechny své naděje vložili do lepšího života svého potomka. Když vyrůstali, jejich rodiče s nimi nemluvili o tom, jak změnit svět.

Dál už jen v parafrázi. Tihle nesmírně houževnatí a pracovití lidé změnili Čínu ze zaostalé země v předního světového hráče. Ale mentalitu nedostatku tempo inovací nezmírnilo, spíš ji posiluje. A proto dnes Silicon Valley proti svým konkurentům za Pacifikem vypadá jako lenivé předměstí.

Kai-Fu Lee pak píše o tom, čím prosazení umělé inteligence hrozí. Totiž ztrátou pracovních míst v mnoha oborech a dalším rozevíráním nůžek mezi nejbohatší vrstvou a zbytkem populace, které už v historicky ojedinělé míře probíhá. Jenže u této prognózy Kai-Fu Lee nekončí. Pokouší se nastínit možná řešení. Sebedokonalejší robot není schopen základní lidské vlastnosti – citu. A nemá a v dohledné době nebude mít potřebné motorické schopnosti. Například otřít nemocnému z čela pot. Nenahradí obyčejnou pořádnou uklízečku. Kai-Fu Lee se domnívá, že cílem vývoje by mělo být sociálně odpovědné podnikání a přesun lidí do pracovních pozic tam, kde stroje nic nesvedou, například do nejrůznějších forem pomoci. Druhou podpůrnou změnou, která by zabránila sociální destrukci společnosti, je takzvaný zaručený příjem. Kai-Fu Lee není naiva, jak by se zdálo, uvědomuje si obtížnost takového úkolu a nutnost opatření, kterému říká superdaně ze superzisků. Ovšem bude velmi těžké to prosadit, dodejme, jak ukazuje třeba současný zuřivý odpor internetových gigantů k novým, přitom na jejich poměry spíše směšným odvodům.

Jako autor se Kai-Fu Lee během knihy proměňuje z technologa a ekonoma v sociologa a posléze filozofa, kterému leží na srdci budoucnost lidské pospolitosti. Právě v těchto dnech či týdnech to je velmi inspirativní čtení.

Knihu Supervelmoci umělé inteligence s podtitulem Čína, Silicon Valley a svět v éře AI vydalo nakladatelství Argo v překladu Petra Holčáka.