MeziŘádky 19. 9. 2020

Dávno jsme pochopili, že už není možné svrhnout tento svět, ani ho přestavět, ani zastavit jeho nešťastný běh kupředu. Byla jen jediná možnost odporu: nebrat ho vážně. Ale uvědomuji si, že naše žerty ztratily svou moc.

Tohle říká hlavní postava posledního románu Milana Kundery Slavnost bezvýznamnosti, který v překladu Anny Kareninové právě vydalo nakladatelství Atlantis. Postava se jmenuje Ramon a je to lehce rozluštitelná přesmyčka – symbolizuje Kunderovo životní téma: román.

Ke Kunderovu romanopisectví patří neodmyslitelně i zmiňovaná nevážnost. Ramon po chvíli pokračuje mnohem skeptičtěji: Žertování je už nebezpečné!

Jako kdyby Kundera předvídal, jak špatné čtenáře může také mít ‒ čtenáře postrádající smysl pro humor. Leckteří čeští kunderobijci se totiž už dokázali zesměšnit, když do Slavnosti bezvýznamnosti vkomponovanou anekdotickou historku o Stalinovi z Chruščovových pamětí vykládají jako Kunderův obdiv ke Stalinovi. Přitom Kundera dotahuje svůj potutelný zesměšňující pohled na Stalina do jednoznačného karnevalově groteskního závěru ‒ nechá ho odjíždět z Lucemburské zahrady spolu s polodementním Kalininem v červenožluté bryčce tažené poníky za zpěvu Marseillaisy v podání dětského sboru. Kundera zůstává evidentně vzdor manifestované skepsi přesvědčen, že nejúčinnějším stržením z piedestalu není obrazoborectví, ale smích. Považuji to i za Kunderův vzkaz, který říká asi tohle: Smějte se mocným. Jen tak se jim ubráníte.

Kundera se knihou Slavnost bezvýznamnosti noblesně i žertovně loučí se čtenáři, bravurně uzavírá své dílo. Podařila se mu podobná, v literatuře i v životě vzácná koncovka jako jeho podobně světově věhlasnému spisovatelskému krajanovi v Odcházení.

Je možná lehce troufalé navázat na Kunderovo rafinované loučení připomenutím nového románu Jiřího Hájíčka Plachetnice na vinětách. Jenže Jiří Hájíček má podle mne dosti podobný smysl pro humor jako Kundera, jen ho více skrývá za dramatickými příběhy svých postav. Prozrazuje ho však už název téhle knihy, i když na první pohled vypadá možná pro někoho romanticky. Někteří z vás už ale možná tuší. Ano, plachetnice zdobí viněty jindřichohradeckého tuzemáku. Zároveň musím přibrzdit vaši představivost. Alkoholik je v knize sice důležitou, ale přesto vedlejší postavou. V hlavní roli vystupuje žena, jakou můžete bežně potkat, Marie, čtyřicet plus, v sice banální, přesto tíživé životní situaci ‒ manžel odešel za mladší. Hájíček postavil román na kalendáři, co kapitola, to měsíc roku 2018. Připomněl mi Rok na vsi od Aloise a Viléma Mrštíků, ale Hájíčkově knize by byl případnější podtitul Rok mezi vsí a městem.

Marie je světu přátelsky otevřená pražská intelektuálka, vysokoškolská učitelka anglické literatury. Na českokrumlovský venkov dojíždí za starými rodiči a také za sestrou, svým naprostým opakem v povaze i vzdělání. Tápe při řešení zlomu v dosavadním uspořádání, nic překvapivého. Postupně mi však při četbě čím dál zřetelněji připomínala titulní postavu velkého klasického díla, ale v protikladném nastavení. To je další spojnice s Kunderou, pro něhož je Flaubertova Paní Bovaryová jedním z nejvýznamnějších světových románů. Hájíčkovy Plachetnice na vinětách mi totiž evokovaly proslulý Flaubertův výrok, který by v Hájíčkově případě mohl znít: Marie Solecká jsem já. Musím se na to Jiřího Hájíčka zeptat.

Román Plachetnice na vinětách vydalo jako téměř všechny Hájíčkovy knihy nakladatelství Host.

Dystopický román Kláry Vlasákové Praskliny vyšel v další akvizici Euromedie, která převzala nakladatelství Listen, už začátkem léta. Od té doby posbíral na prvotinu překvapivé množství kladných ohlasů a zde se k nim připojuji. Syžet téhle prózy je celkem jednoduchý: kdesi na planetě Zemi, asi v Česku, na Farské louce středně velkého města, přistane bíle světélkující koule, asi tři metry v průměru. Vlastně nepřistane úplně, zůstane netečně viset pár desítek centimetrů nad zemí. Ve vyprávění se pak prolínají příběhy několika lidí. Jsou zatahované do kontextu podivné společenské nervozity, nevysvětlitelných emočních i fyzických pochodů, nových věrozvěstů, klimatické pohromy. Ve veřejném prostoru i v soukromí roste napětí. Vlasáková psala Praskliny ještě před koronou, ve vystižení nervozity přecházející až v paniku však jako kdyby popisovala v hyperbole, co se děje s lidmi u nás i ve světě od jara letošního roku.

Možná právě v tom je skryta přitažlivost téhle prózy. Praskliny vyjadřují pocity řady z nás. Je to kniha pojmenovávaných úzkostí, vyprávěných horečných snů, má tak schopnost nabídnout identifikaci a uvolnění. Estetická funkce, tedy že je to kniha stylově kompaktní a skoro architektonicky vystavěná, není přitom nijak umenšena.

Praskliny Kláry Vlasákové nejsou bezstarostným počteníčkem. Vyžadují soustředění a jistou dávku empatie pro postavy, ale možná právě proto budou patřit k horkým kandidátům na některé příští literární ocenění.

Mimořádnou knihou je autobiografická výpověď Dani Horákové věnovaná filmovému režisérovi Pavlu Juráčkovi nazvaná úplně jednoduše – O Pavlovi. Jak asi většinou víte, nakladatelství Torst vydává postupně Juráčkův deník, literárně i faktograficky výjimečné svědectví, které možná až symbolicky končí v roce 1989. V květnu toho roku Pavel Juráček zemřel, bylo mu třiapadesát. Vyšly už tři velké svazky, na čtvrtém, závěrečném se pracuje.

Daňa Horáková se za Juráčka provdala v roce 1979, krátce poté se vystěhovali do Západního Německa. Juráček se v roce 1983 vrátil. Daňa Horáková však uchovávala dál jeho kufřík, který otevřela až po letech, kdy začaly Juráčkovy deníky vycházet, a zjistila, že v kufříku je jejich v Německu psaný konvolut. Předala ho Viktoru Stoilovovi. A ten na oplátku Daňu Horákovou přesvědčil, aby napsala svůj příběh s Juráčkem. Ten nyní v létě vyšel.

Kdo je Daňa Horáková. Narodila se v roce 1947 v Sasku německé matce a českému otci, který byl za války v Německu totálně nasazen, ale zůstal tam se ženou, kterou tam poznal. Do Prahy se přestěhovali až v roce 1949. Daňa patřila k nejnadanějším studentům filozofa Milana Machovce. V roce 1971 stihla ještě filozofický doktorát, ale to už se živila jako průvodkyně turistů. Postupně se stala jednou z nejaktivnějších organizátorek disidentských aktivit, od roku 1975 vydávala s Václavem Havlem samizdaty v Edici Expedice. Podpisem Charty 77 si definitivně vysloužila trvalý zájem Státní bezpečnosti. V Mnichově si vydělávala jako uklízečka, ale s rokem 1983 a dozajista i v souvislosti s Juráčkovým odjezdem se její život proměnil téměř v americkém stylu. V Německu natočený film podle její samizdatové novely Den plný pitomců získal prestižní německou cenu, začala pracovat jako novinářka, prošla několika redakcemi včetně Bildu, v deníku Welt am Sonntag byla zástupkyní šéfredaktora a v letech 2002 až 2004 úřadovala jako zemská ministryně kultury v Hamburku. Přitom stačila v Německu napsat a vydat desítku knih.

Poslední, česká, O Pavlovi je mimořádné čtení nejen jako svědectví o Juráčkovi. Daňa Horáková se, abych to řekl dost jasně, s ničím nemaže. Vypráví o nich dvou, o tom, že Juráček byl pro ni skutečnou životní láskou, ale také údělem. A hodně těžkým. Pokouší se vykreslit Juráčkovy démony, symbiózu talentu a komplexů, odstup jí umožňuje zaujatou objektivitu. Ale ani to není všechno. Horáková je úžasná pamětnice a dokumentaristka, do juráčkovského příběhu vstupují na přeskáčku snad všichni, s nimiž se potkala. Samozřejmě mezi důležité a dá se říct i referenční postavy patří Václav Havel. Ale snad kromě udavačů tu není bezejmenných vedlejších rolí. Horáková podrobně a v kontextu zaznamenává detaily, které ukazují tehdejší českou společnost v mnohem barevnějším provedení než v klamném rozdělování na my a oni. Jistěže neslevuje ze svého pohledu svobodomyslné protirežimní rebelky, ale nešetří při tom nikoho včetně sebe. Její vyprávění je někdy až strhující jízdou, zcela jistě také proto, že se v ní nezapře zkušená žurnalistka.

Intimní vyprávění Dani Horákové O Pavlovi je nekompromisní pohled na české jeviště i za jeho kulisy ‒ až do šaten.