Onou změnou oproti prvním dvou svazkům autobiografie, jimiž jsou Šíp do nebe a Neviditelné písmo, a které pokryly Koestlerův život do roku 1940, je struktura svazku.

Začněme ale okolnostmi vzniku pamětí, jsou s ní totiž provázány – a to i díky jedné, a hned dvojnásobné tragédii. V březnu 1983 totiž byla objevena mrtvá těla manželů Arthura a Cynthie Koestlerových – sedmasedmdesátiletý spisovatel trpěl nevyléčitelnými chorobami, rozhodl se tedy spáchat sebevraždu, a jeho pětapadesátiletá paní se rozhodla odejít ze světa s ním. V pozůstalosti byl mezi jinými písemnostmi nalezen i rukopis třetího svazku Koestlerových memoárů, přičemž rukopis je dosti nepřesné označení stavu, v němž se text nacházel.

Jak píše v zasvěceném komentáři editor svazku, text byl nejen v syrové, nezeditované podobě, záropveň, a to je velice zajímavé, autorem byl nejen Koestler sám, ale také jeho třetí manželka Cynthia. Rozhodnutí o tomto společném autorství bylo přitom Koestlerovo, a my můžeme jen spekulovat, co jej k tomu vedlo. První vysvětlení, totiž, že se mu do psaní příliš nechtělo, a tak se o ně rád podělil, příliš nesedí – pokud by opravdu nechtěl, těžko by jen někdo či něco přinutilo, aby se do psaní pustil. Nezapomínejme, že rozhodně netrpěl nouzí – dostatek svědectví o tom najdeme v předkládaném svazku –, padají tedy i důvody finanční.

Nejspíš to bylo proto, že Koestlerovi přišla zajímavá a také neotřelá představa, že o jednom konkrétním životě vypovídá jak jeho hybatel, tak jeho pozorovatel. Obě role se přitom mohou – a také k tomu docházívá – proměňovat či prolínat. V každém případě nabízí tato metoda čtenáři rozhodně širší pohled. A dlužno dodat, že Koestlerův Cizinec na náměstí je toho krásným důkazem.

Jak byl řečeno, třetí svazek pamětí pokrývá dobu od roku 1940 do roku 1956, tedy období, kdy byl Koestler již mezinárodně uznávaným a vydávaným, a také překládaným autorem, zároveň byl ještě při plné síle, fyzické i duševní. Svědectví o tom najdeme řadu, již například v tom, jak cestoval či měnil místo pobytu – v jednu dobu dokonce uvažoval o tom, že by jej dělil mezi Evropu a Ameriku, což má mimojiné i souvislost s důležitým faktem: byla řeč o Koestlerově finančním zajištění – ano, jak jinak by si totiž mohl dovolit vlastnit hned tři nemovitosti, dům u Seiny, další dům v Londýně a kromě toho celý ostrov se sídlem ve Spojených státech?

Důležitější jsou ale záznamy literárních aktivit, a to jak z jeho, tak Cynthiina pera – dozvídáme se tak nejen o tom, jakým způsobem jeho díla vznikala, ale také, jak pilným autorem byl. Zároveň nám svazek dává nahlédnout do jistě zajímavého pozadí genese řady jeho děl.

Nahlížíme tak nejen do Koestlerovy kuchyně, ale také, byť naštěstí velice decentně, i do jeho osobního života. Není tajemstvím, že jeho milostný život byl velice bohatý, píše o tom nejen on sám, ale také jeho sekretářka a pozdější manželka Cynthia. A o tom, jak jí skutečně bylo, když o těchto eskapádách referovala, se můžeme jen domnívat. Nicméně, a to je nutno ocenit, byť byla do Koestlera od první chvíle tajně a silně zamilovaná, své sokyně nijak nehaní, ba spíše naopak. Zajímavý je také popis Koestlerovy kampaně za zrušení trestu smrti v Anglii, v níž jistě použil své bohaté zkušenosti z minulosti bolševického propagandisty.

Zvláště novější části svazku, psané již pouze Cynthií Koestlerovou, ukazují, jak se Koestlerovi dařilo se ctí stárnout, jsou tak – a to bez ohledu na tragický závěr – uzavřením celého velice bohatého a také plodného života.

Josef Rauvolf