MeziŘádky 28. 11. 2020 

Po úchvatném románu Kdeže ptáček nejlíp pěje vydalo nakladatelství Malvern s podobně výraznou obálkou od Františka Štorma další knihu Alejandra Jodorowského. Jmenuje se Tanec reality, podtitul zní Psychomagická autobiografie. Jodorowského jsem tady stručně představil začátkem roku právě při zmínce o jmenovaném románu. Připomenu proto jen hlavní body jeho životopisu: Alejandro Jodorowsky se narodil v roce 1929 v Chile židovským přistěhovalcům z Ukrajiny. Když mu bylo deset, přestěhovali se do Santiaga, do jehož bohémy se vřadil už v nějakých patnácti letech. Ve čtyřiadvaceti došel k tomu, že se musí pohnout. V tom, jak to provedl, je vidět, že netroškařil. A podobně začínal a končil se vším, co celý život dělal, také proto je dneska ‒ v jednadevadesáti ‒ pro mnoho lidí ikonou. Poslechněte si tedy, jak Alejandro Jodorowsky popisuje svůj první velký životní přelom:

Tisíci důmyslnými způsoby (mimo jiné jsem se na několik nocí prodal jedné staré milionářce) jsem nashromáždil peníze na cestu italskou lodí Andrea Doria do Francie. Cestoval jsem čtvrtou třídou ve sdílené kajutě o dvaceti lůžkách a přežíval na vysušených řízcích, víně z vody a prášku a rajčatech bez chuti. Vše, co jsem vlastnil, jsem rozdal: knihy, loutky, obrazy, sešity s básněmi, dekoraci a kostýmy Mimického divadla, něco málo nábytku a oblečení. Jen s jedním sakem, kabátem, jedním párem ponožek, jedněmi spodky a jednou nylonovou košilí, kterou jsem každou noc pral; bez kufru a s pouhými sto dolary v kapse, poté, co jsem zahodil svůj adresář do moře, jsem vyrazil na pět neděl dlouhou cestu přes Tichý oceán nahoru k Panamskému průplavu a odtamtud do Cannes, abych nakonec vystoupil na francouzském území, bez znalosti jediného francouzského slova.

Krátce poté, když ve dvě v noci přijel vlakem do Paříže, zavolal André Bretonovi a představil se mu větou:

Já jsem Alejandro Jodorowsky a přicházím z Chile zachránit surrealismus.

K tomu vysvětlení: Bretonovo telefonní číslo si pamatoval, dostal ho od chilských surrealistů, kteří s Bretonem byli v kontaktu, Breton měl navíc za ženu Chilanku. Breton hned nabídl Jodorowskému setkání, ale až druhý den v poledne. To bylo pro Jodorowského nepřijatelné a položil Bretonovi telefon. Potkali se, jak píše, až o sedm let později v kavárně La Promenade de Venus.

Tanec reality je vlastní životopis a označení v podtitulu přívlastkem psychomagický je velmi důležité. Jodorowsky sice uvádí různé detaily ze svého života velmi plasticky, ale významnější jsou jeho interpretace a popisy, co se mu při tom všem dělo v hlavě, jak se postupně dostával k tomu, čím je poměrně proslulý ‒ k vlastní terapeutické metodě, kterou nazývá psychomagií. A po přečtení téhle knihy mám pocit, že je to jakási Jodorowského zpovědnice, že se potřeboval vypsat ze svých zážitků i traumat. Ale – a to je důležité – je to zároveň nabídka čtenáři. Je to inspirace pro jiný než všednodenně zažitý způsob pohledu na sebe sama a na svět kolem, na své vztahy, na možnosti jim porozumět a plně prožívat.

Knihu Alejandra Jororowského Tanec reality, podtitul zní Psychomagická autobiografie, vydalo, jak už jsem prozradil, nakladatelství Malvern v překladu Miroslava Jindry.

Alejandro Jodorowsky je výjimečný příklad solitéra, který se nenechává spoutat žánry, obory, zeměpisem a zřejmě ani věkem. Podobným nespoutaným solitérem také hluboce vrostlým do zcela určitého pohledu na svět, byl Allen Ginsberg. Toho představovat nemusím vůbec, a tak rovnou k věci, tedy ke knize. Jmenuje se Nejlepší hlavy mé generace a je to soubor Ginsbergových přednášek z tehdy institutu a dnes Univerzity Naropa v Coloradu, doplněný o několik dalších vystoupení z Brooklyn College. Unikátní je tenhle konvolut z mnoha důvodů. Jednak vznikem. Jde totiž o přepisy Ginsbergových vystoupení, která všechna přepsal a zeditoval jeden z nejvýznamnějších znalců beat generation Bill Morgan. Ten byl kromě jiného od počátku osmdesátých let Ginsbergovým osobním archivářem. A pak jde o samotné přednášky, které si Ginsberg připravoval s neobyčejnou pečlivostí. Byl si vědom, že nikdo jiný tuhle práci nevykoná, a zároveň to bylo završení jeho role jako stvořitele beat generation. Jak Morgan píše – nebýt Ginsberga, beatnická generace by neexistovala. A teď Morgana cituji: Ačkoli významných spisovatelů byla nejméně desítka, pracovali nezávisle na sobě a nebyli považováni za literární skupinu. Teprve s Alllenovým přispěním je veřejnost začala vnímat jako jednotnou skupinu, a jak narůstala sláva a význam beatnické generace, dozvěděla se o nich širší čtenářská základna.

Podtitul Ginsbergových přednášek Nejlepší hlavy mé generace zní Literární kronika beat generation. Je to 49 kapitol a já teď přečtu delší ukázku z kapitoly dvacáté deváté, která se jmenuje Kerouac a Na cestě. Je totiž typická pro představu o Ginsbergově stylu. Ctil fakta a prokládal je osobními vstupy způsobem, díky němuž se jen těžko od textu odtrhnete. Tady je Ginsbergovo svědectví o tom, jak vznikal a obtížně vstupoval do světa nejznámější beatnický román:

Celý rukopis Na cestě původně tvořila jedna jediná věta. Když jsem za ním tehdy jezdíval, pokaždé jsem si kousek přečetl. Pracoval na tom asi tři nebo čtyři týdny. Jeho žena nadávala, že je líný, jenom se poflakuje doma a nesnaží se shánět práci; prostě klasika. Nepochybuju o tom, že soužití s ním bylo velmi obtížné, ale myslím si, že si jeho žena neuvědomovala, jaké podmínky potřebuje umělec ke své práci.

Hotový rukopis byl předán Malcolmu Cowleymu, který jako jediný chápal, o co tu jde. Jenže Cowley navrhl, aby se s vydáním románu počkalo. Když rukopis obdrželi v Ace Books, byl z toho skandál, protože Kerouac od nich dostal zálohu, a teď jim naservíroval dlouhatánskou roli papíru s jedinou větou, kterou nikdy nikdo nevydá. V Ace Books si přitom mysleli, že koupili komerčárnu o hipících nebo beatnicích. Ale Kerouac vyděsil i mě, protože jsem ho zastupoval při jednáních s nakladatelstvím a tohle bylo něco jiného, než co jsem jim prodal. Uzavřel jsem smlouvu na román, na obsáhlé prozaické dílo, a místo toho jsem přicházel s jedním svitkem. Naštval jsem se na něj a napsal mu pitomý dopis, v němž mimo jiné stálo: „Snažíš se nám to posrat schválně?“

Kerouac byl nefalšovaný samotářský génius, novátor, který se pouštěl na doposud neprobádané a nezmapované kompoziční území na vlastní pěst a který měl dostatek kuráže, aby to taky na vlastní pěst zvládl. Nikdo ho nepodporoval – ani „společnost“, ale ani jeho přátelé, žena, matka nebo někdo jiný. Já jsem se sice velmi angažoval, jenže nakonec jsem ho jenom stahoval dolů. Docela se za to stydím. Už za několik měsíců jsem mu psal omluvné dopisy a ujišťoval ho, jak se mi ta věc líbí. Vlastně se mi líbila hned, ale na druhou stranu to bylo neprodejné a já jsem (coby jeho agent) myslel na to, kde bych takový text mohl udat. Byla to pro mě tvrdá lekce, z níž jsem pochopil, jak vypadá skutečné umění. Někdy vznikne chaos. Když rozbijete ulitu, vyvalí se na vás sajrajt a někdy to nemusí být hezká podívaná, ale tak už to u porodu chodí.

Ginsberg se smyslem pro rytmiku prokládá svou řeč bohatým výběrem citací z knih, o nichž mluví. Je to často až dialog s autorem. Jedna z klíčových epizod Ginsbergových svědectví je krátká pasáž věnovaná otázce „Co je umění?“ S Lucienem Carrem prý se nemohli shodnout, jestli když někdo vyřeže z větve špacírku, je ta špacírka uměleckým dílem, a šli kvůli tomu za Burroughsem. Jeho odpověď byla velmi přímá: „Pitomější otázku jsem v životě neslyšel. Nedává žádný smysl. Umění je slovo o pěti písmenech a záleží jen na vás, jak ho definujete. Pokud v tomhle případě nechcete mluvit o umění, tak to nedělejte. Ale hádat se, jestli je to umění, nebo ne, není nic jiného než matení pojmů.“

Jedinečné přednášky Allena Ginsberga o beat generation pojmenované slovy z prvního verše jeho básnické skladby Kvílení Nejlepší hlavy mé generace vydalo nakladatelství Argo v překladu Martiny Neradové.