Oba pisatelé patří mezi nejvýznamnější myslitele 20. století, každý přitom z jiných důvodů – Hannah Arendtová (1906-1975) byla sice filosofkou, zajímalo ji však spíš přemýšlení o politice. Sama se označení za filosofku bránila, nelíbil se jí ani pojem politická filosofie, obě označení ji nejspíš přišla příliš omezující a také vymezující. V každém případě její obsáhlé dílo – řadu těch nejvýznamnějších titulů máme naštěstí v češtině – představovalo již v době vydávání významný přínos k uvažování o politice, o její historii.

Zřejmě jejím nejdůležitějším a nejznámějším dílem, a to hned třísvazkovým, je Původ totalitarismu z roku 1951. Autorka zde hledá kořeny jak nacismu, tak komunismu, tvrdí zároveň, že totalitarismus je "novou formou vládnutí, jež se liší od jiných forem politického útlaku, jako je despocie, tyranie a diktátorství." Dlužno dodat, že podobně jako u jiných jejích děl, i toto vyvolalo značné kontroverse, a nebyly to jen potrefené husy. Neotřelý pohled přinášela i její kniha O revoluci (1963), v níž srovnávala francouzskou a americkou revoluci, první, jistě k velké radosti všech Francouzů, přitom označila za nezdařenou. Již z toho je vidět, Arendtová že se nikdy neschovávala za zavedené, platné názory, ale přicházela s vlastními pohledy, a bylo jí jedno, bude-li za ně nějak kritizována. Zkrátka, šlo jí o pravdu, ať to stojí, co to stojí.

Platí to i pro její knihu Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla z roku 1963. Arendtová měla možnost sledovat proces přímo na místě, výslednou prací si ovšem nadělala spoustu zlé krve. Není zde prostor na podrobnější rozbor, v krátkosti: tvrdila, že Eichmann byl zcela obyčejný úředníček, který ovšem plnil rozkazy, aniž by nad nimi přemýšlel – mohl se tak stát masovým vrahem, aniž by byl hnán nějakou konkrétní, tedy i rasovou, nenávistí. A to byla pro Arendtovou právě ona "banalita zla". V souvislosti s tím nás napadá jedna výtečná báseň Leonarda Cohena...

Gershom Scholem (1897-1982) se zabýval především židovskou mystikou a kabalou, jeho významné dílo Hlavní proudy židovské mystiky z roku 1941, ale i třeba Kabala a její symbolika, Davidova hvězda, či zajímavé memoáry Od Berlína k Jeruzalému: vzpomínky z mládí vyšly i česky.

Arendtová se Scholemem si začali psát v roce 1939, korespondence skončila náhle v roce 1964 – probírali samozřejmě mnoho témat, mnoho dopisů se točilo kolem odkazu filosofa Waltera Benjamina, který spáchal v roce 1940 sebevraždu. Oba se s ním přátelili, měli tedy eminentní zájem na vydání jeho pozůstalosti, do hry ovšem vstupovali další hráči, jako třeba filosof Theodor W. Adorno – o tom se však oba vyjadřují značně nelichotivě, stejně jako třeba o Maxi Horkheimerovi či spisovateli Arthuru Koestlerovi.

Dalším tématem je situace Židů v Palestině, sionismus a vše s tím svázané. Scholem měl vše z první ruky, žil totiž v Jeruzalémě, zatímco Arendtové se podařilo prchnout před Hitlerem do Francie a posléze do USA. I v těchto dopisech, obsáhlých a hloubavých, se odráží leckdy rozdílné názory, oba byli přitom původem němečtí Židé.

Jablkem sváru se však stala již zmíněná kniha o Eichmannovi, jež natolik Scholemovi hnula žlučí, že s Arendtovou navždy přerušil kontakt, ještě předtím si ale na toto téma oba vyměnili dlouhé dopisy, kritizující i kritiku odvracející. I toto je velice zajímavá četba, čtenář má totiž možnost slyšet oba názory, a to pěkně naplno. Svazek Korespondence ovšem nabízí daleko širší pohled na obě osobnosti, a nejen na ně, ale i na dobu, v níž žili.

Josef Rauvolf