Pro všechny, kteří jsou obeznámeni s českými překlady amerického básníka, a společně s Jackem Kerouacem a Williamem Burroughsem nejvýznamnější osobnosti beat generation Allena Ginsberga (1926-1997), ale nejen pro ně, okamžitě přinášíme nutné dovysvětlení: ano, vyšlo u nás již šest svazků Ginsbergovy poesie, ovšem všechny, až na již zmíněné Kvílení, byly výběry. Praxe u nás běžná, do jediného svazku tak bylo možné vměstnat celou básnickou tvorbu, což vzhledem k tomu, mohla-li vyjít od dotyčného poety pouze jedna kniha, mělo i své – řekněme – opodstatnění. Zákonitě tím ovšem docházelo ke zkreslování, přitom každý básník svou sbírku koncipoval s nějakým záměrem, dramaturgickým, estetickým – a náhle bylo vše rozhrabáno a vytrháno. A tímto způsobem se do českých výběrů dostala i titulní báseň sbírky Kadiš.

Lze tedy jen uvítat Edici angloamerických básníků, v níž nakladatelství Argo vydává úplné sbírky toho nejlepšího, co v dané oblasti vzniklo. Stačí se podívat na některé dosud vydané tituly: T. S. Eliot, Ginsberg, Jack Kerouac, Sylvie Plathová nebo letošní držitelka Nobelovy ceny Louise Glücková. Zpět ale ke Ginsbergovu Kadiši – poté, co sbírka Kvílení proslavila nejen Ginsberga, ale i beat generation, a také nakladatelství City Lights Books, jeho majitel, básník Lawrence na Ginsberga tlačil, nemá-li něco náhodou v šupleti. Měl a neměl, nyní se ale musíme vrátit trochu zpátky.

Když v roce 1956 zemřela básníkova matka Naomi, nemohl se účastnit pohřbu, který ani neproběhl podle židovské tradice, nebyla totiž odříkána modlitba za zesnulé, kadiš. V červenci 1956 si do deníku napsal: „Kadiš aneb Báseň o moři, nepravidelné verše, každý dokonalý. Vše se teď pro mě změnilo, stejně jako se vše změnilo pro tebe, Naomi. Napsat Kadiš.“

Nebylo to ale tak snadné, do psaní se pustil až za rok, kdy v Paříži začal v listopadu 1957 psát „dlouhou elegii za chudáka maminku“ – již tehdy věděl, že to bude „jedna velká vyděšená posedlost vlastní smrtí.“ Stále ale nebyl spokojen s formou a stylem, báseň tak opět na rok odložil. To již byl v New Yorku, a inspirován jak vzpomínkami, tak morfiem a metamfetaminem, které si vzal u přítele, si sedl ke stolu, a vybuzen drogami, ale také vlastní imaginací a všemi vzpomínkami, psal a psal. Od stolu nevstal den a půl, nakonec měl padesát osm hustě popsaných stránek. Ani to ovšem ještě nebyla báseň, jak ji známe. Když si rukopis asi za týden přečetl, měl pocit, že „prohrál, zdálo se totiž nemožné to vše vyčistit a zeditovat.“ Což také na Ferlinghettiho naléhání udělal a Kadiš tak byl konečně v září 1960 hotov. A Ginsberg se úlevou rozplakal. Zároveň měl na stole jednu ze svých nejlepších básní.

Báseň je to syrová, krutá, a to především k básníku samotnému – jako při nějakém dlouhém psychoanalytickém sezení ze sebe vychrlil, či spíše vyrval všechny traumatisující zážitky z dětství, všechny ty vzpomínky na svou matku, o níž v Kvílení napsal, že byla „definitivně ******“, tedy, completely fucked up... A když už jsme u srovnávání, tam, kde je Kvílení, i přes všechny reálie ze života jak Ginsbergova, tak jeho přátel („nejlepších hlav jeho generace, zničených šílenstvím“), stále spíše objektivizující výpovědí, je Kadiš naprosto osobním vyrovnáváním se, účtováním, exorcismem. Krutým, a to především k sobě samému.

Další básně sbírky někdy též zabíhají do minulosti (Tetě Růženě), jiné jsou plny Ginsbergova beatnického nazírání na svět politiky i umění, sžíravě kritisují. Ginsberg ale nabízí i velice osobní, láskou prodchnuté verše, všechny básně jsou přitom – bez ohledu na jejich téma – typicky ginsbergovské: upřímné, prožité, silné. A také výtečně přeložené! Přičemž většinu básní přeložil již dávno Jan Zábrana, čtyři chybějící pak dopřeložil Bob Hýsek, který zároveň provedl pečlivou editaci celého svazku, a je nutné zmínit, že potřebnou. Není to nic proti Zábranovu mistrovství, ale některé věci zkrátka nemohl, bez možností, jaké máme dnes, zjistit, jindy Hýsek poopravil vyznění či mylnou interpretaci. Vlastně lze jeho přístup klást za příklad citlivého zacházení s jiným překladem, i za to by zasloužil pochvalu. A my se můžeme jen těšit, že si snad – podobně pečlivě připravenou – někdy přečteme i další úplnou sbírku básníka, který tak rasantně změnil tvář poesie 20. století.

Josef Rauvolf