Publikaci Kulturní vetřelec s podtitulem Dějiny čtení – kalendárium napsal Jiří Trávníček, který se dlouhodobě zabývá čtenářstvím. Některé z jeho knih jsem tu už zmínil dříve. Kulturní vetřelec je publikace založená na datech a údajích. A je to kniha optimistická. Obecně i v jednotlivostech.

Obecný optimismus vyplývá z pozoruhodného vývojového postavení čtení. Pro jazyk a řeč máme v mozku odpovídající centra, dispozice. Jsou dány neurofyziologicky. Pro čtení v našem mozku nic takového není. Nebo to aspoň nebylo objeveno. Trávníček využívá ilustraci na časové ose. Jestliže bychom dosavadní dějiny lidstva vložili do úsečky délky jednoho roku, pak se písmo objevuje 20. prosince, asi v době 3500 před naším letopočtem. Z toho plyne, že kniha v dnešní podobě, tedy místo svitku takzvaný codex, až někdy na Štěpána. A přesto se už stala pevnou součástí lidské existence.

Jednotlivostí k optimismu najdete v Trávníčkově kalendáriu spoustu. Jenom toho ničení knih od opakované devastace Alexandrijské knihovny po zatím poslední excesy. V polském Gdaňsku pálil loni 31. března vybrané knihy jako nositele zlé moci katolický kněz. Letos v květnu vyřadila školská rada jednoho okresu na Aljašce z osnov Fitzgeraldova Velkého Gatsbyho či Hellerovu Hlavu XXII. A přece přes všechny možné ústrky kniha žije. Internet ji oslabuje, ale zlikvidovat ji zatím nedokázal ani s podporou covidu. Pokud tomu samozřejmě nebudou usilovně pomáhat nekulturní vlády.

Občas můžete slyšet, že knih vychází příliš mnoho, že je překnihováno. A doma je nemáme kam dávat. Trávníček v kalendáriu cituje z dopisu Karla staršího ze Žerotína, který si na konci 16. století postěžoval: Již nesmím vzhledávati počet kněh, nýbrž místa pro ně, jelikož tíží jich můj zámek téměř se rozpuká. Co pak my v roce 2020 v nějakém rodinném domku nebo řekněme ve 3 + 1!

Římský politik a filozof Cicero ještě před naším letopočtem prohlásil: Dům, v němž není kniha, podobá se tělu bez duše. A to v té době kniha v už připomenuté dnešní podobě svazku, codexu, což původně znamenalo špalík, ještě neexistovala. Pořád to ještě byly svitky. Ostatně svitek připomíná i sazba Trávníčkovy knihy – kalendárium je sázené napříč, když jím listujete, jako byste odvíjeli svitek.

Knihu Jiřího Trávníčka Kulturní vetřelec vydalo nakladatelství Host.

Covid vystavuje zkoušce nejen národní vlády. Ty si kdysi prosadily, že zdravotnictví se postupná integrace Evropské unie zatím týkat nebude, že je to věc každého státu. Teprve covid ukázal, že přinejmenším koordinace by byla dobrá, a teď se jen těžce dohání, co chybělo už na jaře. Mezi přesvědčené zastánce unie patří muž, jehož jméno ještě dneska vyvolává v některých Češích obavy. Je to Bernd Posselt. Ve své době byl strašákem česko-německého vyrovnání, ale ve skutečnosti právě on se významně spolupodílel na tom, že česko-německé vztahy se dnes označují za nejlepší v celých dějinách. Jeho knihu Bernd Posselt vypráví o Evropě vydalo příhodně právě letos v překladu Daniela Korteho nakladatelství Pulchra.

Proč ji zmiňuji. Je to kniha přesvědčeného zastánce evropského sjednocení. Bernd Posselt pro integraci pracuje od mládí. V devatenácti založil německou pobočku organizace Panevropská mládež a zároveň se od té doby věnuje činnosti v Panevropské unii, dnes je členem jejího mezinárodního výboru. Panevropskou unii, abych připomněl českou stopu, založil v roce 1922 rakouský šlechtic a československý občan hrabě Coudenhove-Kalergi, který vyrostl v Poběžovicích u Domažlic. Členy Panevropské unie pak byli kromě jiných významných osob Albert Einstein, Thomas Mann nebo Franz Werfel.

Bernd Posselt byl v letech 2004‒2014 poslancem Evropského parlamentu a dodnes pro něj jako dobrovolník pracuje. Kromě jiného například zdůrazňuje význam přeshraničních regionů. S tím souvisí také jeho federalistické přesvědčení. Posselt velmi zblízka poznal, jak fungují národní egoismy a nacionalismus považuje za zhoubný. Stručně, ale velmi srozumitelně vysvětluje, k čemu a proč dochází od roku 2017 v Katalánsku: polovičatý přístup k řešení autonomie v Madridu vyvolal nepřiměřené požadavky v Barceloně.

Za vydařenou kapitolu považuju tu, která se jmenuje Evropa jako dobrý pocit v břiše. Je to vlastně taková kulinářská metafora Evropy, včetně přísloví, že člověk se má od bohatých učit šetřit, od chudých však vařit. V knize mě také pobavilo Posseltovo ostré rýpnutí do Deutsche Bahn, která místo vlakem vozí cestující z Norimberka do Prahy autobusem. A než aby iniciovala a s Čechy stavěla mezi oběma našimi městy moderní železniční spojení, účastní se výstavby expresní trasy z Mekky do Mediny.

Kniha Bernd Posselt vypráví o Evropě je pohledem člověka, který ví, o čem mluví.

A do třetice dnes doporučím knihu příběhů, jejichž poloha v současné české próze mi připadá jako poměr mezi pevninskou Itálií a Liparskými ostrovy.

Rodák z Pardubic Pavel Šmíd, ročník 1952, mohl svým tvůrčím touhám svobodně vyhovět až po roce 1989. Založil nakladatelství Theo, v němž kromě jiných titulů vydal především sedm sborníků současných českých autorů, v každém sborníku jich bylo sedm. Až teď u přátel Jany a Jana Majcherových v jejich nakladatelství Cherm vydal sbírku vlastních povídek Ať žije Daur!

Je to dvacet tematicky i stylisticky pestrých textů, přitom ale psaných pevnou rukou. Co tím chci říct. Šmíd dovede vyprávět na mnoho způsobů: klasickou vzpomínkovou prózou, drsnou surrealistickou asociací nebo téměř reportážním záznamem. Přitom zůstává stále svůj, jeho rukopis se vyznačuje přesným pojmenováváním a rytmem odpovídajícím ději. Většina postav má evidentně své reálné předobrazy, ale jsou proměněné ve výrazné literární figury. Naopak reální lidé jako režisér Pavel Juráček nebo básník Petr Kabeš jsou zachyceni téměř fotograficky. Tahle charakteristika se nabízí také proto, že Pavel Šmíd je hlavně respektovaným fotografem a jeho schopnost dívat se má obdobu v literárním projevu. Některé z povídek mi připomínají Bohumila Hrabala. Jsou to jakoby bezděčné, přitom ale sugestivní zkratky, všední situace, které někdy jen pouhým natočením vyprávěcího krasohledu přerostou do absurdní, jindy realistické pointy.

Povídky Pavla Šmída Ať žije Daur! jsou pro mě jedním z nejpřekvapivějších příjemných letošních setkání s českou prózou.