MeziŘádky 3. 4. 2021 

Historické romány i historická literatura faktu patří v Česku k nejčtenějším žánrům. Že jim na paty šlape fantasy, dá se vykládat tak, že si rádi čteme o tom, jaké by to bylo, kdyby… Kdybychom žili v jiném světě, v budoucnosti nebo v minulosti. A tak je úspěch Vlastimila Vondrušky na jedné straně a na křídle druhém čtenářské i odborné ocenění Čornejovy monografie Jan Žižka přirozeným potvrzením přitažlivosti alternativ k naší zkušenosti.

Francouzský spisovatel Laurent Binet upoutal pozornost před deseti lety románem s velmi neobvyklým názvem sestávajícím ze čtyř písmen. Ta se navíc v mluvené francouzštině nevyslovují a mají jen název, který z ní aš. V češtině s tím problém naštěstí nemáme, takže název románu můžeme přečíst jednoduše HHhH. Kromě třetího jsou písmena velká a je to krkolomný akronym německé věty Himmlers Hirn heisst Heydrich, česky Himmlerův mozek se jmenuje Heydrich. Je to román o úspěšné vojenské operaci, které se nesprávně říká atentát. Atentátem ji označili nacisté, stejně jako pro ně byli Gabčík s Kubišem teroristé. Nebyli to teroristé ale vojáci, kteří ve válce na život a na smrt nestříleli po jiných vojácích, ale zneškodnili významného nepřátelského generála. Román, v němž Binet zároveň popisuje svoje pátrání po stopách výsadkářů, byl také zfilmován režisérem Jimenezem v britsko-francouzské koprodukci pod názvem Smrtihlav. A spisovatel získal za román Goncourtovu cenu pro prvotiny.

Laurent Binet má k Praze, k Česku a ke střední Evropě blízko, také tady žil, a tak se o ojedinělé operaci druhé světové války dozvěděl. Ve svém zatím posledním románu Civilizace se rozhlédl mnohem více do široka a mnohem hlouběji do minulosti. A přišel s dosud, pokud vím, nebeletrizovanou dějinnou alternativou. Kryštof Kolumbus se ze své výpravy, která změnila svět, nevrátí a zemře v požehnaném věku na Kubě mezi domorodci. Další mořeplavci na západ z Evropy nevyplují. Zato v incké říši vypukla válka mezi dvěma bratry, kteří se o ni dělili po svém otci. Severnímu panovníkovi Atahualpovi štěstí nepřálo a musel se uchýlit až na Kubu. Když i tam hrozilo, že ho bratr dostihne, rozhodl se Atahualpa na základě informací od tamější princezny Higuamoty, které jako holčičce vyprávěl o svých končinách Kolumbus, vyrazit s necelými dvěma stovkami svých lidí přes oceán na východ. Higuamota se k němu přidala. A tak Inkové za čas přistáli v Lisabonu. Objevili Pátý díl světa, zemi Východňanů.

Během asi dvanácti let Atahualpa ovládne Španělsko a několik částí západní Evropy. Není totiž ideolog, ale pragmatik. Když nemusí, nevměšuje se. Ve Wittenbergu povstání zdánlivě jen přihlíží, protože všechno, co je třeba, klape a Luthera zabijí na útěku sami vesničané. Jeho likvidací je tak ale zároveň splněna podmínka aušpurského bankéře Fuggera a ten Atahualpovi půjčí. Za ty peníze si Atahualpa koupí kurfiřty a ti jej zvolí římským císařem. Je vládcem tolerantním a sociálně spravedlivým, je tvrdý, ale zároveň velkorysý. Na víru neobrací, jen dbá, aby všichni kromě svého náboženství respektovali svátky Slunce. A teď pozorně poslouchejte, co praví třetí z deseti zákonů jeho říše: Žádný Východňan nemá platit žádnou součást daně svým majetkem, nýbrž prací nebo časem stráveným ve službách králi nebo státu. A devátý zákon říká: Vše, co z daní zůstane po zapravení královských výdajů, bude vyhrazeno pro veřejný prospěch a uloženo ve veřejných skladištích pro případ nouze.

Binet píše jako dobrý kuchař vaří ‒ umí obezřetně zacházet s kořením. Vkládá do příběhu různé sentence a průpovídky, například: Dějiny nás učí, že jen málo událostí se obtěžuje hlásit se předem, jisté množství z nich rádo maří naše očekávání a většina z nich zkrátka a dobře nastane zcela nečekaně. Připomínám, že Binet vydal román Civilizace ještě před nástupem čínského viru.

Autor nechává Atahualpu, aby si oblíbil Machiavelliho spisek Vladař a řídil se jím. Naproti tomu nemilosrdně usvědčuje Evropany z neschopnosti držet pospolu a dbát o společný prospěch. Právě proto Atahualpovi rychle podlehli. Jenže ani všeobecná prosperita, které Inkové tak rychle dosáhli, nezabránila nástupu éry věrolomnosti. Atahualpu zavraždí jeho chráněnec Lorenzo Medicejský. Zrádci, jak jinak, se ohánějí národními zájmy, i když se například paktují s dobyvačnými a proradnými Aztéky, kteří se v roce 1544 v Evropě vylodili. S tím souvisí i poslední kapitola nazvaná Cervantesova dobrodružství. Proslulý Španěl v ní stejně jako ve skutečné historii bojuje na galéře Marquesa v námořní bitvě u Lepanta. Jenže na opačné, tedy turecké straně a také bitva sama má trochu jiné parametry. Papež Pius V. nespojil Evropu do Svaté ligy, ale uprchl před Atahualpovým synem Karlem Capacem do Řecka a spolu s Benátčany a Habsburky se spojil sultánem. Cervantes si později ještě užije disputací v azylu na zámku u Michela de Montaigne, ale nakonec je zatčen a spolu s Řekem Domenicem poslán jako otrok do zámoří, protože tam se nedostává malířů a literátů.

V Binetově románu Civilizace není Evropa pupkem světa, ale z pohledu Inků právě jen tím Pátým dílem. I když se to tu hemží lidmi skutečnými i fiktivními, hlavní postavou či tématem románu jsou dějiny a jejich nevypočitatelnost. Je to variace na známou větu v podobě, která je nezastřenou, přitom až rozverně vtipnou polemikou s fukuyamovskou koketérií s koncem dějin. Totiž že všechno může být úplně jinak, než si dovedeme představit. Román Laurenta Bineta Civilizace přeložila stejně jako jeho předchozí knihy HHhH a Sedmá funkce jazyka Michala Marková a také tenhle vydalo nakladatelství Argo.

Ještě jednu takovou alternativu nebo v tomto případě spíše apokryf považuji za vydařené dílko. Napsal ho bohužel už zesnulý brazilský spisovatel Moacyr Scliar, který by také mohl být postavou Binetova románu, pokud by jeho děj pokračoval až do 20. století. Scliarovi židovští rodiče také museli překonat Atlantický oceán – pocházeli totiž z Besarábie, což je přibližně dnešní Moldavsko.

Scliarův hravý román se jmenuje Žena, která napsala Bibli. Inspirací mu byla úvaha jiného významného intelektuála, amerického literárního historika a teoretika Harolda Blooma. Scliar jeho hypotézu o autorství Bible vepsal i do záhlaví své knihy. Zní dosti provokativně: Nebyl to profesionální písař, ale spíš nějaká vysoce inteligentní a ironická osoba, výrazná postava společenské elity z časů krále Šalomouna … žena, která psala jako žena pro své současníky.

A Scliar si vymyslí, že příběh takové ženy napíše mladá klientka reinkarnačního terapeuta, která se v rámci terapie identifikovala jako jedna z Šalomounových manželek. A její, tedy vlastně svůj příběh sepíše.

Moacyr Scliar byl nepochybně nadaným fabulátorem a měl velký smysl pro humor, napsal přes sedmdesát knih pro dospělé i děti, romány, povídky i eseje. Vypravěčská lehkost je patrná i v příběhu Ženy, která napsala Bibli. Scliar si nehraje na historickou rekonstrukci. Jeho bezejmenná hrdinka se netrápí správnou terminologií, užívá současný jazyk i novověké atributy, které nepatří do doby před třemi tisíci lety. To ale knize na čtivosti neubírá, spíše ji posiluje, protože té chytré spisovatelce rozumíme. A jejím líčením se můžeme bavit podobně jako třeba příběhem Svatá noc z Čapkovy Knihy apokryfů.

Román brazilského spisovatele Moacyra Scliara Žena, která napsala Bibli vydalo nakladatelství Garamond ve svižném překladu a s doslovem Lady Weissové.

Do třetice dnes připomenu očekávanou básnickou perlu. Nakladatelství Maťa vydalo první, přitom zásadní dílo amerického básníka a esejisty Garyho Snydera Mýty a texty. Snyder tohle třídílné pásmo napsal v letech 1952 až 1956, vyšlo ale až v roce 1960. Snyder totiž svěřil rukopis Robertu Creelymu, který měl najít nakladatele. Jenže Creely na to zapomněl a vozil svazek dlouho v autě, než ho předal LeRoi Jonesovi, a ten pak Mýty a texty vydal ve svém nakladatelství Totem Press. Dnes jsou, jak podrobně vysvětluje překladatel Luboš Snížek v doslovu, Snyderovy Mýty a texty řazeny k Eliotově Pustině, Poundovým Cantos a k Williamsovu Patersonovi. To proto, že Snyder podobně jako oni navazuje a básnicky rozvíjí antropologickou koncepci Jamese Frazera známou z díla Zlatá ratolest. Především ale Gary Snyder už tehdy jasnozřivě s ohromující básnickou suverenitou vyjádřil potřebu porozumění s přírodou.