Majakovskij konečně nově, a na výtečnou

Platí to i pro Vladimíra Majakovského (1893-1930), jednoho z nejvýznamnějších básníků 20. století, autora novátorského, vášnivého, autentického – o to více však zneužívaného a nepochopeného. Stačí si vzpomenout, jak nám byl komunistickými ideology prezentován: jako neúnavný revolucionář, burcující proti kapitalismu, imperialismu a podobně. Jako hlas bolševické revoluce... Ovšem o tom, že jej právě tato revoluce svým neustálým šlapáním na paty a podlými útoky dohnala až k sebevraždě, o tom se vždy cudně mlčelo.

U nás přeložil celého Majakovského již počátkem 50. let režimní koryfej a tak podobně Jiří Taufer, dlužno ale dodat, že na jeho převodech se to naštěstí příliš neprojevilo. Přesto se při jejich čtení neubráníme pocitu, sedmdesát let že už je příliš, a nový překlad by byl na místě.

Mladí překladatelé Jana Kitzlerová a Vojtěch Frank se tohoto úkolu ujali s pochopitelným respektem, rozhodně ne však jakkoli nuceně pietním, a jak píše Jana Kitzlerová v zasvěceném doslovu, řešili přitom řadu problémů – úspěšně, dodáváme.

Na rozdíl od dosavadního, ideologického dělení na poemy předrevoluční, tedy nepolitické, a tak "neuvědomělé", a porevoluční, tedy, osvícené bolševismem a nesené (dle vykladačů) jeho ideou, sáhli nyní překladatelé k jinému rozložení: první svazek obsahuje poemy intimní, tedy milostné, druhý pak nabídne ony revoluční.

O významu Majakovského pro světovou poezii snad netřeba mluvit, možná snad jen pár připomenutí z manifestu Facka veřejnému vkusu (1912), na němž se s dalšími ruskými futuristy podílel i Majakovskij: futuristé zde odmítali veškerou literaturu minulosti i současnosti ("třeba ji svrhnout z parníku přítomnosti"), snažili se navrátit k původním zdrojům a kořenům existence lidstva, především ale úporně hledali další a zcela nové postupy, formy a pravidla pro vyjádření obsahu, který cítili jako nový. Bylo jim totiž jasné, že nový obsah si nutně žádá i nové formy, a také nový jazyk.

Majakovského tvorba nám může sloužit jako čítankový příklad toho všeho, zároveň ji můžeme vnímat jako vzorný příklad převodu idejí do praxe – jeho poezie je živoucí, tepající, upřímná. Protože co jiného říkají tyto verše: "Vidíte stránku – / a já / hřebíky slov jsem přibitý na ní".

A rozhodně – přinejmenším v prvním svazku intimní lyriky – není poznamenaná tím, čeho se sám básník obával: "Byl jsem postaven před vyhlídku, že věnuji celý svůj život psaní letáků, v nichž budu předkládat ideje, vybrané z knih, které jsou sice politicky korektní, které by ale nebyly výsledkem mého uvažování. Kdybyste ze mě vytřepali vše, co jsem přečetl, tak co by pak zbylo? Marxistická dialektika..."

Odpovíme-li si na Majakovského řečnickou otázku, zbylo toho skutečně hodně – například básnické poemy Oblak v kalhotách, Flétna páteř, Miluji či O tom. Poemy, nesené jak silou Majakovského nesmírného talentu, tak jeho lásky. Poemy, které nejen že přežily přes sto let od svého napsání, ale žít budou i nadále – a jistě i díky novým, skvělým překladům.

Josef Rauvolf