Publikace, která by se tak velkoryse věnovala expresionistickému dramatu, jež bylo napsáno na našem území doposud chyběla – je tedy skvělé, že konečně vyšla. A nejen to, vedle hned jednadvaceti úplných textů dramat nabízí také různé varianty těchto textů, což jistě ocení hlubší zájemci o danou problematiku, a nemusí to být zrovna divadelní teoretici, ale i poučení milovníci tohoto jistě zajímavého přínosného období světové (a v tomto případě i domácí) literatury. Obsáhlý svazek je doplněn třemi zasvěcenými studiemi, které naštěstí nesklouzávají do odborné hantýrky, ale jsou zaměřeny i na laiky. Ti tak mají nejen příležitost číst poprvé texty, jež vyšly, i německy, před sto lety, a třeba náležitě sžíravý kousek Matěj Poctivý Ladislava Klímy a Arnošta Dvořáka, provázený tehdy protesty potrefených hus a posléze stažený z repertoáru, je – bohužel – aktuální podnes.

Expresionismus jako takový se vynořil v Německu, přičemž přesně datovat jej nelze, byl doširoka rozprostřeným směrem – nicméně jeho rozkvět lze položit do let 1910 až 1920, s předchůdci, i nástupci. Ojedinělý byl v tom, jak se v tak relativně krátkém období objevilo maximum talentů, došlo k nakupení tendencí i potencí. Ostatně, překladatel Ludvík Kundera mluví o tisících zajímavých knih, stovce časopisů, osmi ročenkách, devíti almamaších, jedenácti sbornících a třiceti obsáhlých edicích.

Zároveň, jak to bývá při každém rasantním nástupu, i expresionismus okamžitě narážel, a to nalevo i napravo, a třeba komunistický ideolog Alfred Kurella mezi válkami ptal "... čího ducha byl expresionismus dítětem, a kam tento duch, který byl bezvýhradně poslechnut, vede? K fašismu...," na významu a přínosu expresionismu, a to jak výtvarného, tak literárního, i dramatického to nic nemění, je naprosto nezpochybnitelný. Naštěstí.

Mluvíme sice stále ještě o Německu, a jen pro přiblížení můžeme ocitovat z prvního pokusu definovat poetiku expresionismu, jak ji v roce 1916 publikoval Hermann Bahr: "My už nežijeme, jsme už jen žiti. Nejsme už svobodni, nejsme už s to se rozhodnout... člověk už nemá duši, příroda je – odlidštěna... Nebylo dosud epochy rozvrácenější zoufalstvím, hrůzou ze smrti. Nikdy nebyl svět pohřížen do tak hrobového mlčení. Nikdy nebyl člověk tak nicotný. Nikdy mu nebylo tak úzko. Nikdy nebyla radost vzdálenější a svoboda mrtvější. To, co tu slyšíme je úzkostné volání: Člověk volá po své duši, celá naše doba je jediný výkřik zoufalství. Také umění volá do nejhlubší tmy, volá o pomoc, volá po duchu: je to expresionismus....," vše ale – a předkládaná antologie to přesvědčivě potvrzuje – platí i pro tvorbu, geograficky lokalisovanou do českých zemí.

"V tvorbě pražských německých básníků expresionistického desetiletí se tak dá najít vše, co expresionismus charakterisuje, když každé expresionistické téma i umělecký postup je možné doložit také nějakým dílem či díly," čteme ve studi Ingeborg Fialové-Fürstové.

Ano, rozvrat hodnot, pochybování o smyslu života, o místě Boha, víry, vzývání smrti i beznaděj, excesy, oslavy anarchismu i náboženské blouznění, grotesku i výsměch autoritám, sexualitu, a tak dále, to vše najdeme i u "našich" autorů, a je jedno, jsou-li jimi německy píšící autoři, jako například Franz Kafka, Franz Werfel či Max Brod, či čeští, namátkou Lev Blatný, Jiří Wolker, Jan Bartoš, Fráňa Šrámek či Ladislav Klíma.

Zkrátka, ještě jednou: svazek Expresionistické drama v českých zemích zcela objevně nasvěcuje zatím spíše opomíjenou kapitolu, závěrem snad jen dvě citace. První je z dramatu Paula Kornfelda Svedení, druhá pak z hry Ernsta Weiße Táňa: "Nemůžeš vědět, jestli je to běs, nebo Bůh; člověk v sobě skrývá oba dva; děsiví a krutí jsou jeden druhému po čertech podobní; možná jednou – možná až na smrtelné posteli – poznáme, zda jsme byli posedlí Bohem, či ďáblem." A druhá: "Milovat nepřátele? Ne. Jsem člověk, ne Kristus. Zlo existuje, jsou nepřátelé."

A je jen na nás, jak se k tomu všemu postavíme.

Josef Rauvolf