Samozřejmě, termín "lidská práva" může dnes znít až zprofanovaně, ohání se s ním kdekdo, ovšem ne každý má za sebou tak dlouhý, výrazný a zcela autentický boj o jejich zachování a ochranu, jako právě Dana Němcová (1934). A přestože snad skutečně není třeba vysvětlovat, kým byla a je, natolik jsou její postoje i zásluhy známé, v knize najdeme jak obsáhlé vzpomínky Dany Němcové, jak je zaznamenala pro ÚSTR a Paměť národa, zároveň obsahuje mnoho dopisů, které psala z vězení, kam byla komunistickou čeládkou uvržena za svou činnost ve Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), a samozřejmě je doplněna mnohými fotografiemi z Němcové rodinného archivu.

Její vzpomínky jsou mimořádně cenné, přibližují nám totiž celý její dosavadní život, od dětství, přes studia psychologie až k zapojení se do disentu, podpisu Charty a následným pronásledování ze strany StB, dostáváme se ale až do současnosti, do doby, kdy byla poslankyní a také členkou správní rady Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. A přestože sama Němcová říká, že "svět minulosti je takový, že člověk si ho stylisuje a v každé době, kdy vzpomíná, vybaví se mu jiná stránka, jiný pohled a třeba se i změní hodnocení vzpomínky. Jsou to takové tekuté písky, po kterých se člověk pohybuje a někdy je spíš opouští, aby někam nezapadl, kam se mu zrovna moc nechce a nehodí, a někdy tomu propadne a pak si chvíli zavzpomíná," neznamená to, že by své vzpomínání jakkoli retušovala či jinak upravovala. Z jejích vět cítíme upřímnost, a je jedno, hovoří-li o svých rodičích a šťastném dětství, či studiích a seznámení se s filosofem Jiřím Němcem, kterého si posléze vzala za muže a měla s ním početnou rodinu, o životě v disentu, životě, který si nenechala ničím zkazit ani jakkoli zošklivit – a že by toho bylo dost, už jen ty neustálé domovní prohlídky, výslechy a podobně. Mluví-li o své rodině, a říká: "Snažili jsme se před našimi dětmi žít pravdivě. Nikdy jsme jim nelhali a děti nikdy neměly pocit, že před námi musí něco skrývat," opět je to zcela uvěřitelné.

Dana Němcová vzpomíná i na to, jak se seznámila s lidmi kolem undergroundu, především s Ivanem Martinem Jirousem, ale i dalšími – ostatně, kapelník Plastiků Mejla Hlavsa se stal jejím zetěm –, vzpomíná na doby, kdy rozlehlý byt Němcových v pražské Ječné ulici ("Jéčko") byl místem setkávání jak undergroundu, tak disentu, ale také všech, kteří stáli nějak mimo komunistický režim. A věřte, že se tam toho opravdu hodně seběhlo!

V knize najdeme i dopisy, které psala Dana Němcová z bolševického vězení svým blízkým, nečekejme však nějaké stýskání. Naopak, například 1. července 1979 se přiznává: "Šmudlinky moje, tak tohle je součástí trestu: víte, jak strašně nerada píšu dopisy!" Přesto je ale píše, a všechny jsou prodchnuty nejen obdivuhodnou morální silou, ale také teplem, láskou.

Společně se vzpomínáním tak tvoří jedinečný portrét významkné ženy, zároveň – jakoby mimoděk – vykreslují i cenný obraz své doby.

Josef Rauvolf

,