MeziŘádky 20. 11. 2021

Vícekrát jsem se zde zmiňoval, že současné české próze dominují autorky. Dnes ale přece jen k téhle spontánní ženské nadvládě nabídnu vaší laskavé pozornosti alternativu v podobě několika podle mne vydařených titulů, pod nimiž jsou podepsáni muži.

O Jaroslavu Rudišovi a jeho románu Winterbergova poslední cesta jste už jistě něco slyšeli nebo četli. Rudiš ho napsal německy a předloni mu jej vydalo nakladatelství Luchterhand v Mnichově. Zmiňuji to proto, že tohle nakladatelství patří do nadnárodní vydavatelské skupiny Penguin Random House. Rudišův počin se tak dá přirovnat k přestupu z libereckých Bílých Tygrů do NHL. Liberec jsem nejmenoval náhodou, protože v tomto severočeském městě, dříve Reichenbergu, se Wenzel Winterberg narodil ve stejném čase jako Československo. O více než padesát let mladší Čech Jan Kraus z Vimperku, dříve Winterbergu, přijme pečovatelskou službu u téměř stoletého, po třetí mrtvici bezvládného Winterberga a podaří se mu ho znovu nahodit. A nechá se revitalizovaným starcem přemluvit k cestě po stopách Winterbergovy první lásky, Židovky Lenky Morgensternové, která se na útěku před nacisty ztratila někde v Bosně. Její stopa končila v Sarajevu.

Liberec-Reichenberg je na cestě pomyslnou místopisnou kotvou, k níž se Winterberg ve svých nekonečných promluvách a komentářích neustále vrací, stejně jako ke svému otci, prvnímu správci libereckého krematoria, pro něž má v českém překladu slovo žároviště. Tahle Rudišova volba dává románu mimořádnou sílu, ještě působivější než motivy železnice a bitvy u Hradce Králové, respektive přibližuje románovou symboliku ke skutečnému civilizačnímu zlomu 20. století, k holocaustu. Mějme na paměti, že tohle téma v Německu rezonuje mnohem závažněji než v Česku. Liberecké krematorium otevírá ale ještě další rovinu, specificky literární ‒ je to smysl pro hořký humor, pro ironii spjatou s Haškem, Kafkou, Hrabalem a pochopitelně i s Milanem Kunderou. Krematorium bylo totiž postavené ještě za Rakouska-Uherska jako první v říši a slavnostně otevřeno za doprovodu Wagnerovy předehry k opeře Parsifal 23. srpna 1917. Paradox spočívá v tom, že v katolické monarchii nebyl pohřeb žehem povolen, na rozdíl od stavby krematoria. Postavit můžete, ale spalovat nesmíte. První kremace se mohla uskutečnit až po vyhlášení republiky, a došlo na ni takřka bleskově, už 30. října 1918. Tuhle středoevropskou ironickou literární tradici naplňuje Rudiš ve Winterbergově poslední cestě na úrovni jiné ligy, než se dneska hraje v Česku. Dosáhl na ni i postupně zrajícím stylem, který nyní evidentně ovlivnilo psaní v němčině. Jako kdyby předchozí autorovy knihy byly rozcvičováním, předzápasy k vrcholnému mači ‒ a my teď můžeme ocenit tuhle dosaženou dovednost díky empatickému překladu Michaely Škultéty i v české verzi vydané nakladatelstvím Labyrint.

Winterberg má s sebou průvodce, Baedekers für Östereich-Ungarn z roku 1913. Čte z něj a komentuje, přidává historky, stovky historek. Někdo už Winterberga přirovnal k Hrabalovu strýci Pepinovi. Ale Winterberg má delší a hlubší přesah. Je to Dítě z Obsluhoval jsem anglického krále a Haňta z Příliš hlučné samoty, ale připomene i jiné novodobé pikareskní postavy, ze střední Evropy třeba Ulricha z Musilova Muže bez vlastností, nebo dublinského Leopolda Blooma z Joyceova Odyssea. Německá kritika zařazuje údajně Winterbergovu poslední cestu mezi Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka a Karla Krause a jeho grotesku Poslední dnové lidstva.

Náladou, základním pocitem, výslovně mnohokrát zmiňovaným je melancholie spjatá s nostalgií, ale někdy hodně sarkasticky uštěpačná. Ve vídeňském Arsenalu Winterberg dlouze mudruje nad atentátem poznamenanou uniformou arcivévody Františka Ferdinanda a uzavírá ji zničujícím aforismem: Historii nepíšou vítězové, nýbrž výhradně troubové.

Románovým vypravěčem je Kraus a svádí to k domněnce, že jde o autorovo alter ego. Jistě, ale jen z části, a ještě té menší. Rudiš sám, jeho pohled na svět, je, myslím si, mnohem víc přítomen právě ve Winterbergovi.

O necelých třináct let mladšího Štěpána Kučeru spojuje s Jaroslavem Rudišem novinářská praxe v Salonu, literární příloze deníku Právo, a zájem o historii. Vypravěč Kučera jde však úplně jinou krajinou. V glose k povídkové sbírce Jidáš byl ufon napsal před pěti lety Petr Stančík, že hlavními hrdiny Kučerových textů nejsou jejich hrdinové, ale sám text. Platí to také o nové Kučerově knize Největší lekce dona Quijota s podtitulem Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Ehneli a voják Saavedra.

Štěpán Kučera si pohrává ‒ patří se říci, že důmyslně ‒ se skutečnými událostmi a postavami, jež svazuje s jinou, vlastní fikcí a vytváří nový obraz. Je to vlastně ukázková postmodernistická hra. Ze Cervantesova života si Kučera vybral jeho alžírskou epizodu, ono pětileté zajetí, které zůstává jedním z hlavních témat cervantesovských badatelů. A během něho si Kučerův Cervantes vymýšlí příběh Sidiho Hameta, tká ho trochu podobně jako Šeherezáda. Klíč ke knize umístil Kučera do jejího středu. Je to vsuvka, která dává název celé knize a je to rozhovor s hispanistkou Maríou Atoniou Garcés, autorkou česky nevydané knihy Cervantes v Alžíru. Příběh zajatce. Ta za největší lekci Dona Quijota, tedy Miguela Cervantese, považuje snášenlivost, kterou poznal v multikulturním a mnohonáboženském Alžíru pod islámskou vládou na konci 16. století.

Pastiš Štěpána Kučery Největší lekce dona Quijota vydalo nakladatelství Druhé město.

Alespoň několika větami musím připomenout dvě další nové české prózy z Druhého města. Sociolog a publicista Stanislav Biller napsal po ironické grotesce Nejlepší kandidát temně existenciální román Destrukce, v němž prostřednictvím mírně naivního učitele na útěku z města úplně obrací představu o vesnické idyle. Je to zároveň vyhrocená metafora procesu, který čím dál viditelněji postihuje českou krajinu. Vyjadřují ho tahle data: Orná půda v Česku mizí tempem osm hektarů za den. Osm hektarů denně ve prospěch nové výstavby. Na jednoho obyvatele České republiky připadají dnes pouhé dvě desetiny hektaru zemědělské půdy. Co myslíte, je to na uživení?

Třetí prózou z Druhého města je román Petra Stančíka nazvaný Pravomil aneb Ohlušující promlčení. Je to literární rekonstrukce příběhu Pravomila Raichla, hrdiny ze Svobodovy armády. Po válce naletěl agentům provokatérům a dostal doživotí, z Leopoldova se mu podařilo utéct, žil ve Spojených státech. Po návratu v devadesátých letech se rozhodl zabít zločinného prokurátora Karla Vaše, ale zemřel v den plánované exekuce 25. února 2002. Variací Raichlova příběhu je oceňovaný film Staříci s Jiřím Schmitzerem a Ladislavem Mrkvičkou. Stančík svou působivou románovou životopisnou verzi napsal jako Raichlův deník rámovaný svědectvím Vašovy dcery.

Dnešní přehled nemůžu zakončit jinak než událostí, kterou je vydání překladu třetího francouzsky psaného románu Milana Kundery ‒ v originále LʼIgnorance, česky Nevědění. Stejně jako Slavnost bezvýznamnosti je česká podoba dílem Anny Kareninové a doslovem ji provází Sylvie Richterová. Kniha vyšla samozřejmě v nakladatelství Atlantis. Nejstručněji řečeno je to román o emigraci a obtížnosti, zde nemožnosti návratu, tj. vychází z Kunderovy zásadní osobní zkušenosti. Zároveň je to, jestli se to tak dá říci, román český, obsazený především Češkami a Čechy. Možná v téhle kombinaci spočívá velká část jeho přitažlivosti pro čtenáře ve všech jazycích, do nichž byl přeložen. Zájem o něj svědčí o tom, že je blízký lidem různých kultur, neboť téměř každá má s emigrací nějakou historickou spojitost. Dějově, napohled, jak jej charakterizuje Sylvie Richterová, je román jednoduchý. Ale s odkazy na homérský epos a s nimi spojenými otázkami je, cituji, pro přemýšlení filozoficky závratný, hlavním znakem moderní odyssey je v něm paradox.

Konkrétních paradoxů je v knize víc. Třeba jak dopadl pokus o posmrtnou repatriaci islandského romantického básníka Jónase Hallgrímssona, pro ostrovany srovnatelného s naším Máchou nebo polským Mickiewiczem.

Román Milana Kundery Nevědění je také velikým tázáním po domově.