(...) Jaroslavu Rudišovi se podařilo napsat román, jenž zcela originálně pojednává jak o velkých a nadčasových tématech – lásce, paměti či historii –, tak o konkrétních lidských osudech poznamenaných děním ve střední Evropě.

(...) Rudišův počin se tak dá přirovnat k přestupu z libereckých Bílých Tygrů do NHL. (…) středoevropskou ironickou literární tradici naplňuje Rudiš ve Winterbergově poslední cestě na úrovni jiné ligy, než se dneska hraje v Česku. Dosáhl na ni i postupně zrajícím stylem, který nyní evidentně ovlivnilo psaní v němčině. Jako kdyby předchozí autorovy knihy byly rozcvičováním, předzápasy k vrcholnému mači.

(...) Winterbergova poslední cesta se dá považovat za Rudišovo vrcholné dílo, o což se nezasloužil pouze rozsah bezmála čtyř set padesáti stran, díky němuž se stává i jeho nejdelší prózou. Je to především silným příběhem, rozeklaným topograficky a časově mezi bouřlivými osudy několika národů.

(...),Takhle o dějinách střední Evropy ještě nikdo nevyprávěl,‛ tvrdí anonymní blurb na zadní straně obálky, kterou tvoří reprodukce rakousko-uherské železniční mapy. Knižní marketing si samozřejmě žádá své, a je tedy vhodné ho brát s rezervou, ale tahle věta je nejspíš pravdivá. Jaroslav Rudiš oživil svůj železničně-psychiatrický literárně-traumatologický koncept z komiksu Alois Nebel, změnil médium, rozvinul ho do nebývalé šíře, čímž ho paradoxně zhustil a zplastičtěl.“

(...) Winterbergova poslední cesta je Rudišovou zatím nejnáročnější knihou. Nesází na silný, dynamický příběh, spoléhá na gejzíry historek a obrazů. Je v ní proti předchozím autorovým prózám daleko víc tragiky a smrti, daleko míň komiky a lásky. Zralý, reflektovaný text (…).