Snaží se v ní překročit omletý spor, ztělesněný filozofy Russeauem a Hobbesem, týkající se toho, zdali civilizace v člověku potlačuje jeho dobré sklony, či naopak drží na uzdě ty zlé. Na základě mnoha případových studií z dějin 20. století a poukazem na některé optimističtější evoluční posuny v lidském chování Rutger Bregman vyvrací zažitou tezi, tzv. teorii tenké slupky (veneer theory), že člověk je civilizovaný jen na povrchu, ale jakmile se v krizové situaci odloupne tenká slupka kultivovanosti, jeho pravá přirozenost se projeví: sobectví, nevraživost, nepřejícnost.

Přesvědčení, že člověk je od přirozenosti nedůvěryhodný, v našich společnostech dominuje celá staletí, vzácně se na něm shodnou všichni: zastánci levice i pravice, psychologové i ekonomové, myslitelé dnešní i ti dávno mrtví. Tento pesimistický pohled na lidstvo prosákl do západního uvažování, v souladu s ním budujeme naše veřejné instituce a politické i ekonomické systémy. Autor postupně zkoumá předsudky vnášené do historických událostí, z jejichž poctivé rekonstrukce naopak vyplývá, že evoluce čím dál tím více přeje přátelským a spolupracujícím jedincům a komunitám. Spolupráce se dokonce ukazuje jako jeden z hlavních faktorů, který nás odlišuje od ostatních živočišných druhů. V okamžicích krize (přírodní katastrofy, války, společenské nebo individuální otřesy) slupka civilizovanosti zpravidla nepraská a z lidí se nestávají navzájem se požírající monstra, naopak mívají tendenci pomáhat si a držet při sobě.

Kniha současně připomíná manipulace provázející slavné experimenty 20. století, které měly údajnou lidskou sobeckost dokázat vědecky (například stanfordský vězeňský experiment) a při nichž byli účastníci vědomě tlačeni k určitému typu chování. Do světa byla následně vyslána zpráva, kterou si většina lidí pouze potvrzovala vlastní předsudky: že v extrémních podmínkách se lidi chovají jako zvířata. A přestože se od té doby opakovaně prokázalo, že stanfordský experiment byl zmanipulován, dál se držíme těch původních, dávno zpochybněných výsledků. Ještě o něco sugestivněji vyznívá událost z padesátých let 20. století, kdy na pustém ostrově ztroskotala parta anglických studentů. Záchranná výprava dorazila až po dlouhých týdnech, všichni se obávali nejhoršího. Studenty však našla ve výtečném stavu: mezitím si zde vytvořili fungující komunitu a bez potíží a potřeby tvořit vztahy podřízenosti navzájem velmi dobře spolupracovali. Tento příběh svého času plnil titulky novin ve Velké Británii. Ve stejné době William Golding začíná psát knihu Pán much, ovšem s úplně jiným vyzněním: skupina kluků na pustém ostrově ztratí postupně veškeré zábrany, snaží se jeden druhého ovládat a podřídit, aby dosáhl svého. Celý příběh končí tragicky.

Zajímavé opět je, že do obecného povědomí pronikla tato chmurná Goldingova verze (v Británii je to povinná četba), která je navíc fiktivní, zato ona optimistická verze je dávno zapomenuta, přestože je reálná. Bregman se zamýšlí nad tím, proč tíhneme k tomu, vidět sami sebe spíš takhle chmurně, ačkoli reálné případy tuhle chmurnost vyvracejí. Kniha nechce naivně tvrdit, že co nevidět zvítězí to dobré v nás a všude na světě skončí války a nevraživost, spíš z ní vyplývá, že něco jako lidská přirozenost nejspíš neexistuje, vždy jsme už spoluutvářeni sociálním prostředím, nedá se o nás říct, že jsme přirozeně špatní nebo přirozeně dobří, dá se pouze sledovat, jak se projevujeme.

A vědecké studie posledních let, ať už antropologické, nebo sociologické, ukazují, že v průběhu evoluce čím dál více tíhneme k překonávání sebe sama, máme spíš odpor k tomu chovat se jako zvířata, chceme být spíš nápomocní a kooperativní. Evoluce jde tímhle směrem. A protože naše instituce jsou založené na původním očekávání toho nejhoršího, autor se ptá, jestli některé instituce nepotřebují aktualizovat, aby víc odpovídaly tomuto vývoji. Na konci knihy pak uvádí 10 pravidel, jak posilovat naše nejlepší stránky. V průběhu pandemických let 2020 a 2021 se z knihy stal celosvětový bestseller, a nezdá se, že tím jediným důvodem by byla skutečnost, že lidé si zrovna přáli číst útěšná slova o sobě samotných.

# Oldřich Vágner, publikováno v internetovém měsíčníku #mojeargo 2/2022