MeziŘádky 19. 3. 2022 

Literární kabaret Jaroslava Rudiše a Igora Malijevského EKG o Lásce a Záhadách se v pražském Divadle Archa odehrál ve dvou večerech 27. a 28. února 2022. Kvůli proticovidovým stopkám se konal asi o dva roky později od původního záměru. Zároveň se tento díl unikátního pořadu potkal s další fatální událostí, proti níž covidové strasti už teď radikálně blednou – o čtyři dny dříve Rusko zaútočilo na Ukrajinu. Rudiš a Malijevský zareagovali na ruskou invazi úvodní forbínou, za niž by od Wericha s Voskovcem sklidili, myslím si, vřelý potlesk. Na projekční plátno promítali různé dokumenty, filmové záběry okupace Československa z roku 1968, ale také goebbelsovskou mapu z roku 1938, na níž je Německo ohrožováno československým letectvem. Rudiš přečetl právě napsanou povídkovou reflexi U Stadionu. Provázeli slovem vtipným, aniž by překročili pomyslnou hranici dobrého vkusu, s ironií a satirou si pohrávali jak Chaplin ve filmu Diktátor. Ostatně nějaké podobně potupné filmové dílko by si nejen Putin, ale s ním celá současná ruská vládnoucí garnitura zasloužily. Zmíněný kabaret EKG o Lásce a Záhadách najdete zaznamenaný na YouTube, prokliknete se k němu i přes únorový program Divadla Archa.

Shodou okolností se součástí obou večerů v Arše stalo uvedení právě vydané čtvrté básnické sbírky Igora Malijevského. Jmenuje se Poprvé v nějakém baru a vydal ji Milan Hodek pod značkou své tiskárny Paper Jam. Považuji za potřebné povědět o autorovi, kterému bude za měsíc dvaapadesát, že je výrazným básníkem a prozaikem a také fotografem. Ačkoli jeho knihy nefigurují v žebříčcích bestsellerů, patří k páteřní tvorbě, kterou se současná česká literatura může pyšnit. Právě proto, že sděluje, jak svět kolem sebe vidí a domýšlí, a styl přitom osobitě hledá a vybrušuje. Je v tomto smyslu básníkem svrchovaným, obdarovaným. Sbírkou Poprvé v nějakém baru, aniž by o to vědomě usiloval, se přiblížil překvapivě k Františku Halasovi. V Divadle Archa to připomněla novinářka a spisovatelka Libuše Koubská, kterou si autor pro sbírku vybral jako redaktorku-rádkyni, a já se k tomuto srovnání připojuji. Poprvé v nějakém baru je totiž sbírkou básní sledujících či pozorujících ženy od prvního sebeuvědomování až po závěrečnou delší velmi působivou skladbu Stařeny. Jsou to postřehy a úvahy pochopitelně mužské, a také až ironicky kritické. Ale především a vždy je Malijevského vhled do ženského světa mimořádně empatický, vstřícný. A ovšem poetický. Alespoň kratičká ukázka snad naznačí to balancování nad propastí životních rozporů a paradoxů:

hned by se taky přidala

#metoo

chvíli vzpomínala

koho by mohla udat

nakonec mávla rukou

nikdy neměla

na chlapy štěstí

A ještě se vrátím k úvodní předehrávce s aktuální jevištní reakcí na ruskou agresi. Osobní vazba Igora Malijevského k Ukrajině je hlubší a nemyslím tím jen básníkovy východní rodičovské kořeny, jak příjmení napovídá. Před šesti lety vydalo nakladatelství Kant jeho fotografickou publikaci Znamení Lvova, která zachycuje haličské město nejen výraznými černobílými snímky, ale také krátkými, různorodými texty. I knihu Znamení Lvova doporučuji vaší laskavé pozornosti, neboť připomíná, jak blízko máme k Ukrajině a ke Lvovu zvláště.

Následující vybraná kniha má nynějším datem svého vydání podobu nechtěného symbolu, ale zároveň je podle mě literární událostí bez ohledu na to, jak aktuálně se jeví v kontextu současné válečné expanze putinovského neostalinismu. Je to uvedení nového českého překladu románu ruského spisovatele Andreje Platonova Jáma.

Nejprve k autorovi. Andrej Platonov se narodil v roce 1899 a zemřel v roce 1951. Syn voroněžského strojvůdce měl našlápnuto ke kariéře proletářského spisovatele podobně jako řada jeho vrstevníků, kteří se nadšeně přihlásili k budování nového řádu. Jenže Platonov už záhy jako inženýr melioračních prací viděl skutečnou podobu revolučního přerodu: bídu, hlad a kruté násilí – a psal o tom. Záhy se stal černou ovcí sovětské literatury. Za zázrak se dá považovat, že neskončil v gulagu, ovšem jeho nejvýznamnější prózy Čevengur a právě Jáma z přelomu dvacátých a třicátých let vyšly tiskem nepřekvapivě až posmrtně. Jáma byla propašována za hranice a první publikace se jí dostalo v Německu a ve Velké Británii teprve v roce 1969, v Sovětském svazu až za rozjeté pěrestrojky v roce 1987. První český překlad uvedl časopis Sovětská literatura v roce 1988. Ale až v roce 2000 vyšla Jáma v Sankt-Pětěrburgu v kritickém, tedy nezkresleném vydání s použitím autorské verze poslední ruky. A tuto verzi v překladu Bruna Solaříka nyní vydalo nakladatelství Dauphin. Jako doslov ji provází obsáhlá studie Natalji Dužinové nazvaná Průvodce Jámou vydaná poprvé v Moskvě v roce 2010.

Dějový základ Jámy je jednoduchý. Kdesi v Rusku během masivní kolektivizace a industrializace kopou jámu pro základy všeproletářského domu. Děj nese několik mužských postav, o žádné z nich se nedá mluvit jako o kladné, ale všichni jsou zároveň protagonisty i oběťmi společenského pohybu. Ten se projevuje například takhle: Na kraji kolchozu stál organizační dvůr, v němž aktivista i další vedoucí chudáci prováděli povzbuzování mas. Žili tu rovněž neprokázaní kulaci a různí potrestaní členové kolektivu – někteří byli na tom dvoře za to, že u nich propuklo malicherné pochybovačství, jiní za to, že plakali, když bylo veselo, a na svém dvoře líbali nářadí, přecházející do společného majetku, a třetí zase za něco jiného.

Pozdější nobelista Josif Brodskij v doslovu k dalšímu zahraničnímu vydání v roce 1973 vystihl hlavní sílu Jámy slovy, že Platonov psal jazykem dané utopie, jazykem své epochy; a žádná jiná forma bytí nedeterminuje vědomí tak jako jazyk. A dál to Brodskij rozvádí slovy, že Platonov sám sebe podřídil jazyku epochy, když v něm spatřil takové propasti, do nichž stačilo jednou pohlédnout a už nemohl klouzat po literárním povrchu, zabývat se dovedným splétáním syžetu, typografickými jemnostmi a stylistickým krajkami. Cituji zde z překladu Brodského textu, který najdete na webu iLiteratura.cz.

Když Brodského charakteristiky zjednoduším, Platonov vypráví slovníkem a stylem té doby a tím vyjevuje celou její hrůzu a marasmus. A Jáma je děsivou metaforou násilného uskutečňování utopie.

Pokud bych měl k Platonovově Jámě přiřadit díla, která na mě zapůsobila podobně, jmenuji Solženicynův Jeden den Ivana Děnisoviče vydaný poprvé v roce 1962 a Zamjatinovu alegorickou fantastiku My z roku 1921. Ale Platonov pronikl právě důsledným užitím jazyka doby nejhlouběji. Do třetice řečeno s Brodským: Jáma je neobyčejně chmurným dílem, čtenář zavírá knihu v tom nejsklíčenějším stavu. Kdyby v tuto chvíli byla možná přímá přeměna psychické energie na fyzickou, první, co by se po zavření knihy mělo udělat, by bylo zrušit stávající uspořádání světa a ohlásit nový čas.

Platonovova Jáma je mimořádným literárním obrazem. Pokud je vám blízká také literatura faktu, v nakladatelství Dauphin zároveň s Jámou vyšla práce amerického historika Stephena Kotkina, specialisty na stalinskou dobu. Kniha se jmenuje Magnetická hora s podtitulem Stalinismus jako civilizace.

Je to vyčerpávající případová studie o Magnitogorsku, městě a průmyslovém komplexu na řece Ural, které vyrostly na Stalinův příkaz k industrializaci. Zároveň je to Platonovova Jáma v realitě. Jiný ruský spisovatel, Venjamin Kaverin, ji navštívil v roce 1931 a později vzpomínal, že hřbitov se tam rozrůstal rychleji než ocelárna. Ke smutným epizodám opakujících se dějin patří, že právě Magnitogorsk pomáhali ve třicátých letech budovat především němečtí inženýři. Ovšem hora železa už zmizela. Byla vytěžena a dnes se do hutí musí suroviny dovážet.

Knihu Stephena Kotkina Magnetická hora přeložili Veronika a Přemysl Houdovi.