A že to skutečně nebyl život jednoduchý, to je jasné hned z prvních stran velice čtivého životopisu, který, byť pojednává o autorovi vážné hudby, rozhodně ale není četbou zaměřenou na specialisty a odborníky. Naopak, Tyrrell si je vědom toho, že musí psát srozumitelně, nezahlcovat text notovými ukázkami a muzikologickými rozbory – i díky tomu si dokáže i laik učinit naprosto jasný obrázek o Janáčkově mistrovství, intuici, o jeho naprosté svébytnosti a jedinečnosti. Zároveň se mu dostává fundovaného přiblížení Janáčkových skladeb, metod komponování a jeho místa v hudebních dějinách.

Tyrrell tak činí skutečně s rozmachem a nebývalým a obdivuhodným přehledem, z každé stránky cítíme autorovu hlubokou obeznámenost se všemi tématy, o nichž píše – ostatně, byl nejen uznávaným janáčkovským badatelem, ale také se podílel na přípravě definitivních edic jeho partitur, a také, což je důležité, uměl česky.

O čem tedy Tyrrell píše? Zabývá se Janáčkovým dětstvím a mládím, studiemi a narůstajícím zájmem o komponování, o lidové písně a jejich sběr, kterému se věnoval velkou část svého života. Píše o Janáčkově panslavismu a obdivu k Rusku a jeho kultuře, probírá i politickou situaci v tehdejším Rakousku-Uhersku, se zvláštním důrazem na poměry v Brně, kde Janáček žil, na jeho pedagogickou činnost.

Píše o zajímavých vlivech, například o Čajkovského Pikové dámě, jež měla silně ovlivnit práci na Janáčkových operách, stejně probírá i pozdější vliv Debussyho. Rozebírá, jak vlastně Janáček komponoval, jak skládal své opery.

Hned ve čtyřech kapitolách, procházejících celým textem, rozvažuje nad rolí hudby coby Janáčkovy autobiografie, a dokazuje to například na operách Její pastorkyňa či Káťa Kabanová, anebo Osud, v němž se vyrovnával se smrtí obou svých dětí.

Tyrrell probírá i "osobní nepřátele", k nimž řadí dirigenta a šéfa Národního divadla Karla Kovařovice, který dlouhá léta neomluvitelně bránil pražskému uvedení Její pastorkyně. Však také Janáček v dopise z roku 1914 píše: "Nemyslete, že by se podařilo cestu pro Pastorkyni urovnat. Znám já velice dobře, že stojím sám se svojím hudebním cítěním. Přimknout se k nikomu nemohu. Těžko jsem pojímán a – v Praze není potřeby, aby se kdo tím namáhal! Vždyť v Brně sedím jako straka ve svém hnízdě... Znám, kdo rozhoduje, koho pustit výš a koho ne na výsluní."

Dlužno dodat, že Kovařovic posléze obrátil a opeře se příkladně věnoval, a umožnil tak její vítěznou cestu světovými pódii. Tyrrell také probírá "nepřítele" Zdeňka Nejedlého, urputného bojovníka proti Dvořákovi, a také Janáčkovi, člověka zjevně zlého – ostatně jeho komunistická éra to potvrdila. Tyrrell píše také o roli, již v Janáčkově propagaci sehrál Kafkův přítel Max Brod, který i překládal libreta Janáčkových oper do němčiny.

Autor probírá Janáčkova trápení s libretisty, zároveň nezastírá jeho nehezké vlastnosti, zákonitě se tedy nemohl vyhnout problematickému vztahu Janáčka k jeho ženě Zdence, věnuje se i jeho intimním vztahům s Camillou Urválkovou, Gabrielou Horváthovou a pozdní múzou Kamilou Stösslovou – vše přitom věcně, citlivě, bez pikantérií.

Janáček byl jistě složitá osobnost, Tyrrell nasvětluje i její kořeny, počínaje dětstvím, zároveň se vyhýbá úplanému psychologizování, vždy se – chvályhodně – drží fakt. Ostatně, bibliografie je vskutku úctyhodná. Kniha je doplněna mnoha zajímavými přehledy a tabulkami, samozřejmě i vzácnými a nepříliš známými fotografiemi.

Navzdory rozsáhlému obsahu nelze než Johna Tyrrella pochválit (a to je velice slabý výraz!), pochvalu zaslouží i překladatel Tomáš Suchomel. A brněnský Host, že tuto vzácnou knihu vydal.

Josef Rauvolf