MeziŘádky 22. 1. 2022 

Ve světě i v Česku se odehrávají pokusy zachytit covidový věk literaturou faktu i beletrií. Z těch pro nás v Česku dostupných považuji za nejinspirativnější knihu amerického politologa Fareeda Zakarii Deset lekcí pro postpandemický svět. Zakaria patří dnes k nejvlivnějším světovým myslitelům. Jeho pořad v televizi CNN sledují údajně lidé ve 220 milionech domácností kolem celé zeměkoule, o počtech čtenářů jeho komentářů a knih nemluvě. Sám by na to těžko stačil, ovšem k Zakariovým schopnostem patří, že si nehraje na vševědoucího chytráka a dovede si najít dobré spolupracovníky. Všem také na konci knihy jmenovitě děkuje. Pro Zakariu je na rozdíl od řady jiných analytiků charakteristický pohled dopředu. Jedna věc je pro něj popis reality, často i nevábné. Ale všímá si, v čem spočívají šance na změnu k lepšímu – a o to mu jde především. Aniž by mával modrým praporem optimismu, odhaduje příznivé možnosti. Jinak řečeno: vyjadřuje naději. A proto ho lidé se zájmem čtou a koukají se na jeho promluvy v televizi.

V knize Deset lekcí pro postpandemický svět vidí covidovou pandemii jako podnět ke změně. Nerozpakuje se použít srovnání s průšvihy 20. století. Ty totiž přivedly politiky konečně k tomu, aby se snažili svět zlepšit. Příklady: prezident Roosevelt prosadil New Deal proti výsledkům průzkumů veřejného mínění a vyvedl Spojené státy z krize. Po otřesné zkušenosti druhé světové války se prosadila spolupráce a nebýt Stalinova paranoidního snu o světovládě, mohly být výsledky ještě mnohem výraznější. Zakaria to dokládá dohodou o boji proti černým neštovicím, kterou navrhla už za Chruščova v roce 1958 na výročním zasedání Světové zdravotnické organizace v americkém Minneapolisu sovětská delegace. Výsledek: v osmdesátých letech byly prudce nakažlivé, smrtelné černé neštovice oficiálně vymýceny. Díky povinnému očkování – jak jinak.

Podobně vidí Zakaria dnešní situaci. Svět dostal podnět k tomu, aby se domluvil. Existence lidstva jako druhu a jeho přežití jsou totiž založeny na spolupráci, nikoli na vzájemné likvidaci. Kdo to nepochopil, skončil: nacistické Německo a Sovětský svaz jsou z nedávné minulosti jako příklady po ruce. Dnešní prezidenti velkých zemí na východě by si to mohli připomenout.

Zakariovu knihu Deset lekcí pro postpandemický svět vydalo v překladu Veroniky Maxové a Jaroslava Veise nakladatelství Prostor bez velké prodlevy od původního newyorského uvedení.

A teď k beletrii. Pozoruhodný román o pandemickém světě napsal David Zábranský, jeho próza se jmenuje O jednom zachraňování života.

Zábranský se na začátku svého psaní hlásil k Milanu Kunderovi a svými romány jeho charakteristický, esejistikou prolnutý styl připomínal. Postupně však zkoušel další přístupy a nejvýrazněji v románu Za Alpami se přiblížil k jinému světově úspěšnému spisovateli, asi ne náhodou francouzskému – k Michelovi Houellebecqovi. Podobně jako on vytvořil Zábranský v české próze ne tak obvyklou odpudivou hlavní postavu, aby jejím prostřednictvím popsal temné sklony současné společnosti. Povedlo se mu to natolik sugestivně, že část kritiky i čtenářů proti sobě popudil.

Drobnější knížka O jednom zachraňování života je vyprávění ústavního právníka, spíš mladšího středního věku, o tom, jak prožívá pandemii a co v něm vyvolává. Kromě jiného se také rozhodl napsat ústavní stížnost.

Jak k tomu došlo? Vypravěč se představuje jako mírně angažovaný pražský intelektuál, spíš domovský typ, dovolené trávil na chalupě u Domažlic, cestování zejména letadly a konference v zahraničí bral jako nutné zlo. A takhle to uzavírá: Létající dobytčáky byly čím dál nesnesitelnější a člověk musel ocenit, že zrovna v tomhle směru čínský virus udělal za minulostí tlustou čáru. Přesto mě úzkost po propuknutí epidemie hnala v myšlenkách právě do letadla, nebo aspoň do auta, a pryč ze země. Udělal jsem v nouzovém stavu obrat o sto osmdesát stupňů: ze stoického klidu k ohromné nervozitě a od vlažného patriotismu k nenávisti vůči všemu místnímu. – Rozhodl jsem se, že proti nemožnosti opustit zemi podám svoji vůbec první ústavní stížnost v životě.

Jak se stížností tenhle kriticky smýšlející, a na rozdíl od Houellebecqových postav sympatický muž dopadne, není důležité. Jde především právě o reflexi situace, co všechno ho během epidemie napadá, co si myslí o premiérovi, vládě, novinářích a tak dále. V jeho sarkastických glosách je Zábranský houellebecqovsky otevřený a ostrý. A vtipný, abych nezapomněl.

Román-esej Davida Zábranského O jednom zachraňování života vydalo nakladatelství Větrné mlýny.

A když už jsme u Michela Houellebecqa. V Paříži jsou začátkem roku 2022 aktuální debaty o právě vydaném novém Houellebecqově románu Anéantir. Je to víceznačné slovo, dá se překládat jako zničit, rozbít, vyhubit, vyhladit. První ohlasy zaznamenali, že autor ubral na provokacích, neuráží ženy a neříká, že islám je nejblbější náboženství. Je to podle vícero komentářů spíš smutná kniha o individuálním i společenském rozpadu. A je to výrazně nejtlustší Houellebecqova kniha – 736 stran. Na české vydání si chvíli počkáme, ale zato máme možnost přečíst si velmi čtivý Houellebecqův životopis, aktualizovanou verzi původního vydání z roku 2005. Autor, novinář a Houellebecqův vrstevník Denis Demonpion biografii v roce 2019 doplnil o další Houellebecqovy eskapády i knihy. Euromedia ji pod nakladatelskou značkou Odeon vydala v překladu Jovanky Šotolové, česká podoba se jmenuje stejně jako francouzský originál jednoduše Houellebecq.

Demonpion si nesvázal ruce spoluprací s Houellebecqem, protože ten je známý svými intervencemi a zásahy do podobných svědectví a lidi dělí na ty, co mu zobou z ruky, a na ostatní. Na druhé straně ale ani po prvním, ani po druhém vydání tenhle svůj obraz od Demonpiona nekomentoval. Jistě i proto, že Demonpion si nevymýšlí, opírá se o fakta, pečlivě vybírá citace z rozhovorů a v míře málokdy vídané vyzpovídal mnoho lidí, kteří měli kdy s Houellebecqem co do činění, včetně jeho dnes už nežijících rodičů. Demonpion je s vlastními soudy velmi střídmý a Houellebecqovu tvorbu s uznáním respektuje. Nedá mi to, abych nepoznamenal, že kdyby takhle psal svou knihu o Milanu Kunderovi Jan Novák, napsal by knihu dobrou.

Z Demonpionova portrétu plyne, že Houellebecq rozhodně není tou předváděnou, napůl neustále zhroucenou osobou nebo depresivním mimoněm. Tedy ne že by nikdy depresemi netrpěl, ale je evidentní, že nejpozději od studií na agronomickém institutu se zaměřil na osobní úspěch. Zkoušel to různě, lákal ho film, ale v něm se mu nedařilo. Zato mu vyšla cesta literární. A s úspěchem – i finančním – mu pak rostlo i sebevědomí. Ovšemže dál skrývané za maskou neurotika. Demonpion se podivuje jeho negativnímu vztahu k rodičům. Jenže ti se na svém synovi jednoznačně nedobře podepsali – v jeho pěti se rozhodli procestovat Afriku, syna odložili k babičce a Michel pak vyrůstal už jen u prarodičů a později na různých internátech. Není se co divit, že se Houellebecq od svých zploditelů odtáhl a pak i svět vidí ostře kriticky. Pochopitelnější je tak i jeho drsný, sarkastický, ale nepopiratelný smysl pro humor.

V druhém plánu se z Demonpionova životopisu Houellebecq dozvídáme až neuvěřitelné podrobné věci ze společenského a zejména literárního života Paříže, a tedy Francie. Od osmdesátých let po dnešek je to burleskní defilé – a dřív to těžko bylo jiné – v němž se jen občas vyskytne bílá ovce. Je to pestrá směs všech barev, téměř nikomu na tom pařížském písečku nějaká ta manipulace nebo pozérství nejsou cizí – Houellebecqa, když to pochopí, nevyjímaje.

V knize Houellebecq se díky Demonpionově pečlivosti objevuje spousta detailů a vděčných historek, podobných známým synchronicitám, jako je ta s Podvolením. Román o plíživé islamizaci Francie vyšel právě v den teroristického islamistického masakru v redakci časopisu Charlie Hebdo. Méně známé třeba je, že po vydání Platformy se šli šéfové nakladatelství Flammarion za Houellebecqa a jeho „nevhodné a neuvážené výroky“ omluvit rektorovi pařížské Velké mešity. Bylo to před polednem 11. září 2001.