Nehodláme tímto textem jakkoli suplovat březinovskou studii, jež jde zjevně nad jeho rámec, snad jen pár postřehů k dílu tohoto velikána. Nejdřív je však třeba pochválit výtečně připravený svazek, který – jak je ostatně u edice Česká knižnice pravidlem a zvykem – obsahuje vedle samotného textu též dokonalý poznámkový aparát a podrobnou, fundovanou studii. A tak je tomu i v případě předkládaného svazku, který vedle všech pěti sbírek, které Otokar Březina (1868-1929), vlastním jménem Václav Jebavý, za svého života vydal, tedy: Tajemné dálky (1885), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899) a Ruce (1901) ještě nádavkem ve svazku najdeme i básně z nevydané, možná Březinou zamýšlené sbírky šesté. Jinými slovy, vše, co poeta pod svým pseudonymem napsal.

Jak bylo Březinovo dílo vnímáno jeho současníky? Úvodem snad ocitujme F. X. Šaldu z jeho eseje Problémy březinovské z roku 1929: "Jako horký pramen ze země vyšlehla na počátku let devadesátých Březinova poesia a nalezla tváře jen udivené a odcizené." A tentýž Šalda psal již o více než třicet let dříve: "Do těchto básní zapadáte jako do lesa tančících zvuků a zpívajících plamenů. Jiskření slov hraje tu v měkké výhni nad ocelovými hladinami těžkého pozadí."

A snad ještě hlas dalšího kritika, F. V. Krejčího z roku 1898, stavící básníka mimo běžný rámec očekávání: "Březinovi jest uloženo něco jiného, než aby zajímal svými etapami a metamorfózami, vzestupnou drahou hledajícího a rozvíjejícího se umělce. Připustíte-li dokonce, že jest jedním z duchů, od nichž nepotřebujeme žádat, aby sedmimílovými kroky se vyvíjeli, ba od nichž toho ani nemůžeme žádat. Neboť vedle básníka je v Březinovi ještě cos jiného: hlasatel svých idejí, apoštol mystérií, oddaný a věrný kněz. Tento kněz v něm básníka vždy více přerůstá. [...] A úloha knězova je docela protichůdná básníkově: ne krásu tohoto světa má zachycovat v jejich toku a změně, ne býti bytostí pohyblivou uprostřed věcí pohyblivých, ale s nezviklatelnou vytrvalostí hlásati slávu věčných pravd. Jeho jedinou ctižádostí může být, aby ji hlásal jzykem vždy výmluvnějším, ale co hlásá, jest stále jedno, dnes i zítra a až do konce života, neboť je-li pravým knězem, musí věřit, že to je jediné pravé, neměnitelné, trvající od věků do věků."

Březina totiž dokázal, jak uvádí správně F. X. Šalda v roce 1908 v textu Otokar Březina. Kritický medailon, oslovit mnohé, zdánlivě nesourodé zájemce. Březina "může být čten různě a dává dobrý smysl z různého hlediska a stanoviska." Jak to bylo myšleno? Březina, jak vysvětluje Šalda, "dává smysl, a krásný a ušlechtilý smysl, je-li čten pro rozkoš formálního kouzla, pod zorným úhlem estetiky čiře požitkové a dojmové..." Dále, pokračuje Šalda, "stejně odměněn jest ten, kdo dovede se sklonit dosti hluboce nad zrcadlo jeho knih jako tazatel otázek po klidu duše a srdce, jako zvídavý chorý, mučený žízní a toužící po pramenech vody živé; vyčte z nich věty harmonické čistoty a krásy [...] Ale neméně bude v právu ten, kdo v něm bude hledati prostě tragické opojení dionýské, var tvůrčí síly..." Šalda ale vypočítává dál, "Březina byl čten spiritualisty, prchajícímí od realit k čistým idejím, a ti nalezli v něm ducha svého rázu." A to samozřejmě není vše!

Naskýtá se otázka, jak může básník, vnímaný často jako odtržený od reálného světa, autor značně, až mimořádně odtažitý – ne, že by tomu tak bylo, dojem však přetrvává – oslovit dnešního čtenáře? Josef Vojvodík, editor svazku, uvádí důvodů někooik, stačí zmínit jeden, snad nejpádnější: "Básníkovo ohrožení člověka člověkem." A závěrem ocitujme Březinu samotného, a to z roku 1928: "... dojde k svárům všech se všemi, všechny duchovní myšlenkové vazby budou zpřetrhány ve prospěch moci a peněz a náhradní spoje povedou jen k diktaturám a tyraniím novověkých Nabuchodonozorů, Neronů a užuž Hitlerů, kteří se cítí nadlidmi."

Josef Rauvolf