Zvíře a pohádka jsou centrální body také v případě novely Zuzany Říhové Cestou špendlíků nebo jehel. V próze o dvou částech autorka vypráví o manželském páru, který se před krizí odstěhoval na venkov - tento beznadějný únik v mnohém připomíná dystopickou prózu na suchém venkově v próze Stanislava Bilera Destrukce (Biler na prózu získal Literu, Říhová alespoň nominaci). Venkov je tu krutě nebezpečný - u Bilera zdementnělý, vyprahlý a neustále se obelhávající, ovšem také zdecimovaný fabrikou, tedy civilizací, u Říhové vlastně v něčem archetypálně "pohádkový". Chystá se totiž, což je patrné až od jisté chvíle, svým způsobem zrekonstruovat Červenou Karkulku. Začíná se hledat ten správný vlk. Jenže ve vesnici u Říhové končí příběhy pro děti tak jako kdysi u Krásnohorské: pěkně brutálně, aby se děti poučily. Říhové venkov je stejně horký jako u Bilera, pot tu teče proudem a příroda schne, není divu, že je potřeba jí trochu obětovat. Bohumil a Bohumila, manželská dvojice s mentálně postiženým dítětem (které v textu ani nemá jméno, je to prostě "kluk"), hledá na venkově klid a sílu pokračovat dál, nachází však svůj zánik. Říhová svou prózu odvíjí tak sugestivně ambivalentním způsobem, že smrt, konec může představovat jisté vysvobození...

Próza začíná narozením krávy, které sledujeme spolu s Bohumilem. Nejde o žádnou idylu, porod je krvavý, nebezpečný a vlastně nikdo ho neprožívá romanticky: přihlížející Bohumil ze situace vychází trochu jako blbeček - teprve později se ukáže, že autorka na ústřední dvojici nahlíží zhusta pohledem celé vesnice. Jako na nečitelné budižkničemu (v případě Bohumila) či na znepokojivou samici (v případě Bohumily). Nakonec je zneužije všechny, a prvním stupněm v tomto šíleném rituálu je získání syna. Pražáci na vsi vždy představují možnost, jak si z někoho tropit posměch a jak někoho (až nebezpečně) šikanovat, v této próze však nakonec rozvrácená rodina z města představuje nutnou stafáž v pravidelném rituálu - tedy paradoxně v něčem, co by z perspektivy větší lokality mohlo vypadat jako bukolická selanka a žádoucí udržování tradice. Konflikt mezi správným a špatným, místním a zavlečeným hodně problematizuje rozvrácená rodina a vztahy v ní - manželé si sem přijíždějí vypořádat "svoje věci" do jakéhosi bájného klidu, ale je to pouze iluze, neznalost: jejich slabosti jsou tisíckrát zvětšeny lupou nicnedělání, pomalosti, rozkladu, alkoholismu a dávných vin místních.

Člověk je v této próze redukován na maso: "V jeho hlase se zatřepotala úzkost muže ve středním věku, který musel zvolit to, co nechtěl, co nevydrží, co mu tlačí oči hluboko do důlků, co si ho odkrajuje po plátkách, až z něj brzo nic nezbude. Jako když Bublina krájí v konzumu na kráječi salám, plátek se mrtvě svalí na plátek a poslední kus, který už nejde nakrájet na chleba, taková ta tuhá prdelka se šňůrkou, to je to jediné, co i z něho zbývá. Bublina to v krámě většinou hned sežere, když se nikdo nedívá. Co udělá on, když se nikdo nedívá a on má oči potažené bílou mlhou? Stydí se." (s. 15)

Postavy mají pocit, že nežijí svůj život, jsou figurami ve filmu, který někdo sleduje. Jejich existence je nehmotná - proto přijíždějí na venkov, aby "opravdu žili", aby fyzicky cítili. Autorka se jim ale ve výsledku vysměje, život není jen napůl, je to buď, anebo: chcete-li něco skutečně cítit, je třeba nasadit vlastní život. Její venkov není místo kompromisů, ten bere vše. To znamená i život.

Zvláštní roli Říhová připisuje přírodě, která se obrací proti všem lidem, nejen naplaveninám, ale i místním. Ti sice mohou předstírat, že jí rozumí, ale je to jen iluze: les si vždy vybere svou daň a je to on, kdo rozhoduje. Příroda je s člověkem prolnutá, obklopuje ho a určuje - měsíc je pomeranč a jeho šťáva zaplavuje okolí, domorodec nedomorodec.

Říhová stejně jako Lundiaková pracuje s tajemstvím, které ovšem nutně musí vést k tragickému konci (čtenář může jen uhadovat, jak moc tragický bude). Kolem manželů se vznáší nepojmenovaná hrozba. O té někdejší pražské se víceméně dozvíme, o ni ale nejde, mnohem zásadnější věci se odehrají právě tady v Podlesí. Nápovědou nám můžou být vložené texty pohádek, které posouvají rovinu očekávání bolesti a hrůzy dál. Zatímco v Hyeně je pohádka motivická dekorace, či chcete-li svorník, v Cestě špendlíků nebo jehel je scénografií a scénářem závěru. Po malých krůčcích, v nichž nám autorka odhaluje záměr vesnice, se nám ukazuje předem dané schéma známé pohádky, v níž se pražská rodina stane hlavní hereckou trojicí. Hyena je parazit - Bohumil, Bohumila a kluk je lovná zvěř, která se chytla do oka představy idylického venkova, a kolem všeho krouží vlk, za nějž se někdo převléká...

Próza plná tajemství a nečekaných zákrut, přesvědčivě - a neskutečně svíravě - popsaného rozkladu jedné society, kde všichni drží své pozice, i když je bytostně nenávidí, je svým způsobem věrným opisem našich životů. Nechceme být, čím jsme, ale nedokážeme tím nebýt, a tak do své tragédie strháváme i ostatní. Ani vesničané už starý rituál nechtějí opakovat, ale není nikoho, kdo by je z jejich temnoty vytrhl. A chatrná rodinka je rozhodně nezachrání. Existenciální smutek takové síly bez předem čitelných schémat jsem v žádné české próze už dlouho nečetla.

ukázka z dvojrecenze Marty Ljubkové, kterou napsala pro revue pro literaturu Souvislosti 2/2022