Rozhovory, které editoři Lubomír Houdek a Jan Šulc do knihy zařadili, vznikly v letech 1970 až 2021, zachycují tak velkou část Mertova života, zároveň jasně svědčí o Mertově setrvalé konsistenci, a to nejen v základních, ale i v dalších aspektech. Vlastně, pokud bychom si chtěli zahrát, stálo by za to zakrýt data, kdy rozhovory proběhly, a zkusit hádat. Úkol by to rozhodně nebyl tak snadný, tedy pokud bychom se nechytali odkazů na dobové reálie.

Jak píší editoři, "nesnažili jsme se zachytit všechny existující rozhovory," i tak je jich tolik, že se ani nechce počítat. Témata i délka se liší dle osoby zpovídajícího, zajímavý je í rozptyl médií – takže, vyloženě namátkou, Zpravodaj Společnosti křesťanů a Židů, Právo, A.D., Rovnost či Jihlavské listy.

Sympatické je, že na všechny, byť ne vždy, řekněme, "relevantní" dotazy se Merta snaží poctivě odpovídat, nesklouzává přitom do nějakých klišé, ale pokaždé hledá to nejlepší vyjádření. Zároveň, a to je třeba zvlášť zdůraznit, vždy odpovídá krásně česky, rád vkládá do svých odpovědí různé poetické příměry a obrazy, hraje si se slovy. Z vlastní zkušenosti tak vím, že dělat s Vladimírem Mertou rozhovor je prostě radost a potěšení. Stejně jako s ním "jen tak" mluvit.

Merta, který vystudoval jak režii na FAMU, tak architekturu na ČVUT, mluví tak o některých svých nerealizovaných architektonických projektech, mluví o svých filmech, o svém herectví. Mluví o svých kolezích písničkářích, mluví i o věcech nepříjemných, bolavých. A mluví o své lásce k lidové hudbě.

Samozřejmě gró rozhovorů se ale točí kolem Mertova písničkářství, kolem role, jakou právě tito umělci hráli v době bolševické, mluví ale také o roli, jakou hrají nyní – a nikdy nesklouzává ani do nějakého vynášení vlastních (nemalých, a to je fakt) zásluh, ani do nějakého ublíženectví nad tím, že zájem o písničkáře, po listopadu – logicky – opadl. Ale, jak říká v rozhovoru z roku 1997, "lidé dnes touží spíš po nějakém souzvuku. Když se naladím na pocity lidí, kteří jsou v sále, tak nikdy na tom neprodělám."

Ze všech rozhovorů, i těch nejstarších, je cítit Mertova pokora, jak před posluchačem, tak svým uměním, slovem – nepouští se do silných, natož pak siláckých vyjádření, klidně tedy může říct, že "slovo pravda je už dost profackované. Každá generace si musí břehy tolerance osahat. Jedním ze znaků generace je vymezení: toto je pro nás pravda a odsud začíná lež. Tady lež necháme ještě působit, ale zde je nutno postavit hráz. Pravda je něco jako stěrač."

Kniha Písničkářství je stav duše není, jak by se mohlo zdát, určena pouze pamětníkům, té "Mertově" generaci, ale všem, bez rozdílu věku. Všem, kteří mají rádi nejen dobrou hudbu, ale především autentické a poctivé vyjadřování, poesii prolínající se s realitou. Všem, kteří přemýšlejí i jinak než v režimu podvojného účetnictví. Zkrátka, všem otevřeným. Ostatně, v jednom z novějších rozhovorů Merta říká: "Jedním z příznaků stáří je, že se rozšiřují meze tolerance a ta hranice, která tě definovala."

Josef Rauvolf