Knih, věnovaných odkazu Josefa Váchala již vyšlo relativně dost, stejně jako knih, jejichž byl autorem byl on sám, proběhla také řada velkolepých výstav. Podle všech zvyklostí by nyní nejspíš mělo následovat jakési slovníkové přiblížení osobnosti Josefa Váchala (1884-1969), malíře, grafika, řezbáře, tiskaře a typografa, ale také spisovatele – přijde nám však zbytečné, natolik považujeme Váchala za známého, a nic na tom nemění ani fakt, že vedle toho všeho byl Váchal opravdový outsider. Dodejme hned, že ano, outsiderem par excellence, ovšem outsiderem svou vlastní svobodnou volbou, což je velikánský rozdíl.

Váchal se, jak čteme v předmluvě, "na přelomu let 1939 a 1940 v důsledku válečných útrap odstěhoval z Prahy a usadil se na statku své životní družky Anny Mackové ve Studeňanech u Jičína. Mnohaleté finanční těžkosti a hořkost z nedocenění tehdejší společností jej záhy přivedly k rozhodnutí odejít též do uměleckého ústraní. Avšak jen zdánlivě." Zdánlivě, protože i nadále, byť jen zřídka, sahal po rydlech, "s o to větším nasazením převahu svého tvůrčího času věnoval psaní."

A nebyly to jen deníky, které si vedl již od roku 1922 (a které máme i knižně), jednalo se především o dopisy, z nichž, "také v návaznosti na postupující úpadek vlastní materiální životní úrovně, vytvořil svérázný prostředek uměleckého sebevyjádření." Pavel Hájek ve své předmluvě nenadsazuje, dopisy to byly skutečně obsáhlé, čítající desítky a desítky stran, ostatně, i Váchalova korespondence již několikrát vyšla, celkem je to šest titulů.

Tentokráte se vydavatelství Kodudek, ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví zaměřilo na obsáhlé dopisy, které Váchal psával svému plzeňskému příteli Josefu Hodkovi. Z jejich korespondence již sice jeden svazek vyšel (Až do hrobu tmavýho. Vzájemná korespondence Josefa Váchala a Josefa Hodka z let 1912-1969), ovšem kniha Tisíc Gagarínů a jedna řepařka! je jiné kafe. Jak naznačuje podtitul, jedná se o dopisy-romány, to znamená útvar, který je jednak daleko obsáhlejší než nějaký "běžný" dopis (jistě protimluv, Váchal žádné "běžné" dopisy nepsal!), zároveň se vymyká tomu, co si pod pojmem dopis představujeme. Váchal zde totiž volně přechází od věcí osobních a aktuálních k jejich nezřídka silně sarkastickému komentování, od úvah a zpráv o svém neutěšeném stavu a stáří, nedostatku peněz – důchod měl 192 korun, přes svérázné erotické pasáže, vzpomínky na jiné umělce i přátele až třeba k výpadům proti svobodným zednářům, komunistům, uměleckým prostitutům a mazalům, k parafrázím dobových, tedy bolševických reálií, celé té blbskosti, a nebojí se balancovat až na samé hraně, to když píše o období protektorátu či Hitlerovi. A my můžeme jen doufat, že to celé je jedna velká hra, jeden velký paroxysmus, jedna velká blasfémie. Doufejme...

Dopisy Váchal psal podobně jako své jiné, "literární" texty, to znamená jazykem svérázně vymknutým ze všech pravidel, jazykem váchalovským, a přestože je sám označoval za "blafaniny", "kecaniny" či "camraniny", nevěřme mu. Snad jedna ukázka, z listopadu 1955, postačí: "Já nechci nikoho a nic zde mentorovat, však příležitost tu dána bude vhodné směrnice pro život z napsaného zde vytáhnouti. Z počátku dotknem se toho lidu prostého, vulgo obecného, jemuž nové, jaksepatří jho na šíji přítomnou dobou dáno bylo. Takový zemědělec, jenž nyní hrdě zvolati může: také ze mně dělec s druhými byl udělán, tráví čas as následovně: přijda k půlnoci domů ze schůze JZD, na níž vzrušeně budoucí nadplány hospodářské projednávány byly, zaleze pod duchnu k manželce své, aby po dvou hodinách neklidného spánku svého jal se neklidně probouzeti a dotýkaje se těla družky své vece: ‘Abys šla, stará, dojit!’ Žena, nelibě vyrušena ze spaní a jíž v polospánku vzrušení jakés libé se zmocnilo, že muž její žádostivě cecíků jejích se zmocňuje, uvědomuje si drsnou zkušenost, že jí samé kravských cecíků dotýkati se jest, i odejde za povinností svou. Muž nespí dlouho, an státní traktorová stanice v hlavě mu volá a on ke čtvrté ráno kalhoty své natahuje."

Josef Rauvolf