Dodejme, že podtitul Framptonovy práce zní Kritické dějiny – důležité upřesnění, nečekejme tedy pouhý soupis architektů, tendencí a staveb, ale zároveň jejich vysoce objektivní zhodnocení. A také – opět kritické – zařazení do celkového kontextu jak světové, tak regionální architektury.

Vzhledem k tomu, že byť Frampton vydal své respekt budící dějiny moderní architektury poprvé již v roce 1980, ovšem v roce 2020 vyšlo již páté, opět přepracované a doplněné vydání, můžeme se spolehnout jak na jeho kritický úsudek, tak na relevanci všech informací – neutuchající zájem o jeho dílo je totiž nejlepším soudcem i doporučením.

Česky vyšla Framptonova studie již v roce 2004 a jednalo se o překlad třetího vydání z roku 1992, aktuální vydání je ovšem překládáno z již zmíněného, zatím posledního vydání, a sice z roku 2020. Dostává se nám tak do ruky text vysoce aktuální, což nebývá vždy pravidlem.

Úvodem si Framtpon klade logickou otázku: "Co míníme architektonickou kulturou, co za ni budeme ještě považovat? Musíme jistě připustit, že vývoj moderního hnutí v architektuře měl a stále má charakter vlnovky, rodí se, často neočekávaně, dospívá do zralosti a posléze upadá a případně znovu prožívá vzestup někdy i na stejném místě, ale ve zcela odlišné době a formě, aby celý cyklus započal znovu."

Aby dostál své otázce, věnuje se Kenneth Frampton nejen zmíněnému cyklickému charakteru, a to jak ve vztahu k jeho europocentrickým počátkům, tak k jehoprojevům a v rámci současné celosvětové architektury.

Výklad je tak ideálně provázán, dochází k neustálým propojováním, zkrátka, přesvědčujeme se, nic že nestojí osamoceně.

Zvláště, pokud Frampton, jak píše, "na různých místech naznačil, jaký dopad měly některé politické a sociálně-ekonomické změny nejen na životní cyklus určitých kulturních tendencí, ale i na program a charakter nových environmentálních forem."

Jak se podařilo Framtponovi všechny záměry převést na stránky? Inu, skvěle, což si samozřejmě žádá dovysvětlení. Takže, v první části nazvané Kulturní vývoj a technické předpoklady 1750-1939 probírá základy neoklasicistní architektury, její vývoj a co vše jej ovlivňovalo, hledání stylu. Poté, co nám toto vše přiblížil, a to aždo roku 1900, vrací se k další důležité složce architektury, jíž jsou územní proměny a urbanistický vývoj, a to v rozmezí let 1800 až 1909 – nezapomínejme, že města se tehdy začala osvobozovat od sevření hradeb a bran, rozrůstala se. A s tím jde ruku v ruce další téma, a sice technické proměny a stavební inženýrství (1755-1939), opět logické: bez technických možností těžko stavět.

A po těchto, řekněme, teoretických výkladech, se může ve druhé části Frampton pustit do přiblížení etap vlastních dějin architektury. Probírá je všechny, vzhledem k časovému i celosvětovému záběru samozřejmě vždy velice hutně, přesto však nejen čtivě – práce není určena primárně pouze odborníkům, ale také poučeným laikům –, ale i srozumitelně. Dodávat, že téměř na každé stránce najdeme buďto nákres, řez nějakou stavbou či fotografii je až zbytečné, za pochvalu stojí zařazení kapitoly o české předválečné avantgardní architektuře.

Vzhledem k poctivosti zpracování a autorově erudici i schopnosti výkladu tak Framptonova Moderní architektura poslouží jak běžným zájemcům, tak odborníkům.

Josef Rauvolf