Zdeněk Lukeš je známý architekt. Ve všeobecnou známost však ještě zřetelněji vstoupil jako historik architektury. Jeho specializací jsou stavby 20. století, o nichž vydal již spoustu knih, z nichž se veliké čtenářské oblibě těšily například edice Praha moderní či originální bedekr na pokračování Psí vycházky. Pavel Hroch nejprve překládal z ruštiny a španělštiny, ovšem jeho srdce stále hlasitěji bilo pro fotografování. Talentu měl dostatek na to, aby se etabloval mezi nejlepší české fotografy. Pracoval po celém světě, výstav u nás i venku měl rovněž dost, a jak patrno z jeho tvorby, vždy ho zajímaly stavby. Je tedy naprosto logické, že se oba pánové seznámili a začali spolupracovat.

Společně jim vyšlo již několik knih a jejich aktuální spoluprací je edice Skrytá krása detailu, jejíž druhý díl právě spatřil světlo světa. O čem Lukešovým slovem a Hrochovým obrazem vypráví? V obecnější rovině především o tom, co zůstává každodennímu pohledu skryto. Čas, práce i okolí nás neustále někam, k něčemu a do něčeho tlačí. Většinu dne spěcháme, stáváme se součástí davu neúprosně spěchajícího z bodu A do bodu B a zase zpátky. Nechtěně do sebe v davu strkáme, nemáme čas ani sílu omluvit se či se na sebe letmo usmát. Natož se rozhlížet kolem sebe, zvednout zrak a třeba se i na chvíli zastavit. Přátelům ze zahraničí rádi vyprávíme, jak je Praha překrásná a magická, kolik tu máme obrovsky významných pamětihodností i menších pozoruhodností na každém rohu, jak jsou uličky přitažlivě křivolaké a celé město stověžaté.

Jenže, ruku na srdce, víme skutečně, kromě těch nejexponovanějších a nejzprofanovanějších pražských zastávek, o čem mluvíme? Možná až právě díky pánům Lukešovi a Hrochovi konečně ano. Vezmeme-li totiž do ruky jejich novou knihu Skrytá krása detailu II a budeme jí věnovat ctěnou pozornost, vyjeví nám krásu, o jejíž existenci jsme s největší pravděpodobností dosud neměli potuchy. Ne, nikdo nám to nemůže mít za zlé, vždyť už sám její název říká, že se jedná o něco skrytého a něco, co se dá nejprve snadno minout.

Abychom byli konkrétnější, druhý svazek Skryté krásy detailu mapuje práci tří architektů konce 19. a první poloviny 20. století, jejichž jména jsou neprávem opomíjena, málem zapomenuta. Nepřálo jim společenské klima ani tehdejší rozmach avantgardní architektury. Zpětně byli považování za zpátečnické, buržoazní, dokon - ce nevkusné. Až čas však ukázal, že jejich tvorba měla smysl a v historii architektury legitimní místo. Řeč je o stavbách Jiřího Justicha, Richarda Klenky a Josefa Kovařoviče. Že jste tato jména nikdy neslyšeli? Není divu, jak již bylo řečeno, doba ani okolnosti jim vskutku nepřály. O to záslužnější je, že se jim Lukeš s Hrochem nyní věnují a ve Skryté kráse detailu II vám ukazují jejich výjimečnost. Kniha nejprve představuje jejich jednotlivé stavby, aby se následně zaměřila na jednotlivosti, tedy to, co první pohled může přehlédnout a minout. Jednotlivosti, zdobení, funkční i ryze estetické prvky. I když se nejedná o zvučná jména, dejme triu architektů Justich – Klenka – Kovařovič šanci. Pokud tak neučiníme, zůstane náš kulturní obzor nerozšířený. A to přece v žádném případě nechceme.

# Martin Hradecký, psáno pro #mojeargo 12/2022