Erika Abrams, která se podujala neuvěřitelné, a také naprosto nepředstavitelné práci připravit editorsky kompletní Klímovo dílo, opět prokázala své mimořádné kvality. Svazek obsahuje jak delší útvary, jako je třeba novela Utrpení knížete Sternenhocha, ale také, jak píše Abrams, "kratší povídky, náčrty, ba holé zlomky či zlomky zlomků – zkrátka, s výjimkou Velkého romanu (sv. IV) a divadla (sv. VI.) veškerá filozofova tiskem nebo v rukopise dochovaná a dnes dostupná beletristická díla, ať ucelená nebo torzovitá, ‘z pera vytrysknuvší’ nebo s několikaročním odstupem pře-, pro- a vypracovaná."

Jen pro představu, svazek čítá téměř dvanáct set stran, a to ještě, jak známo, Klíma řadu rukopisů spálil, něco se také jistě ztratilo – i o tom píše Erika Abrams v rozsáhlé ediční poznámce, jež je však spíše plnohodnotnou studií, probírající jak historii Klímovy beletristické tvorby, tak vše, co se jí nějak týkalo. Mimo jiné tak i historii vydávání jednotlivých textů, jejich úpravám rukou jak opisovaček, tak redaktorů, ať již oficiálních nebo samizdatových. A že to byly, jak dokumentuje editorka, úpravy až děsivé, přirozeně ke škodě textu. Takže, platí to samozřejmě i pro všechny dosud vydané klímovské svazky, proč to ale nezopakovat: Erika Abrams pracovala se skutečnými rukopisy, ne s kdovíjakými opisy. A nic neupravovala.

A co tedy na čtenáře v "Bel"letrii čeká? Kromě již zmíněného "groteskního romanetta" Utrpení knížete Sternenhocha, romaneta možná nejznámějšího, v němž najdeme snad všechna Klímova témata pěkně pohromadě, je zde například další romaneto Slavná Nemesis. Torzo románu Skutečná událost, sběhnuvší se v Postmortálii, jež je známé pod názvem Genor a Gena, najdeme zde i ranou Klímovu básnickou tvorbu, doposud neznámou. Báseň v próze K denici mluví dryada, Sadistní novellu, povídku Jak bude po smrti, již též známe zhudebněnou kapelou Plastic People of the Universe, torzo nedokončeného románu Der Gang der blinden Schlange zur Wahrheit (Pochod slepého hada za pravdou), vydávané doposud pod jiným, nepřesným názvem, novelu z dob renesance Soud boží a další.

O tom, že byl Klíma prozaikem nevšedním, svědčí snad každá stránka pátého svazku jeho souborných spisů, namátkou můžeme ocitovat z prózy O Egonovi, snad z roku 1919, jež je zřejmě torzem nedokončené novely: "Znáš hrůzu šíleně amorfních snů: ty jsou reminiscence z Chaosu. Ohyzdnými embryy byly všechny mé myšlenky." Typický Klíma, chtělo by se říci, ovšem měl také jinou polohu, jak vidíme v již zmíněné poetické próze K denici mluví dryáda: "Slavíku černých nebeských sadů! Světelný skřivánku noční!" A to vše, a nejenom, byl Ladislav Klíma, filozof a básník.

Zbývá tedy již vydat "pouze" Klímova dramata, a budeme mít odkaz této mimořádné a zcela jedinečné osobnosti kompletní. Již aby to bylo!

Josef Rauvolf