Svazek Čtení o Ladislavu Klímovi nabízí texty věnované jak filozofově životu, tak především jeho tvorbě, jeho myšlení a odkazu. Jak je tomu v edici Čtení o, vydávané v mimořádné editorské pěči Institutem pro studium literatury pravidlem a zvykem, jednotlivé příspěvky jsou provázeny bibliografickým údajem o jejich publikaci, aby tak byly dohledatelné, zároveň je provází stručná informace o jejich autorovi, a také informativním úvodem. Nechybí podrobná a vyčerpávající bibliografie jak Klímových děl, tak literatury o Klímovi – přičemž podchycuje nejen knihy Klímovi přímo věnované, ale také publicistiku, tedy články a studie v novinách, časopisech, sbornících a knihách.

Zajímavé je sledovat rozptyl názorů, někdy až polarizující, a také to, že ani téměř sto let po filozofově smrti (1878-1928) není stále "jasno", jak to s jeho filozofickým odkazem vlastně je. Klíma přitom jak svým myšlením, tak životem, jenž lze vlastně považovat do jisté míry za praktikování idejí naživo, v reálu, přitahoval jak kolegy filozofy či literáty, tak laiky, zvláště pak rezonoval v našem undergroundu – však mu také The Plastic People of the Universe věnovali jeden ze svých projektů, Jak bude po smrti, kdy hudebně ztvárnili a nahráli jeho texty a dopisy. Ostatně, příznačný je již podtitul celé antologie - "ve světle svých stínů".

Klímovský sborník, jehož editorem je Matěj Klíma, přináší reflexe Klímových knih, a to od roku 1904 do roku 1967, je rozdělen do čtyř částí, první se ohlíží za Klímovým debutem, druhá za jeho knihou Traktáty a Diktáty, ve třetí sledujeme "proměny filozova obrazu od jeho smrti v dubnu 1928 až do roku 1948," ve čtvrté pak tři stěžejní interpretace z let 1965 až 1967, a najdeme zde skutečně velká jména, a to počínaje úvodním zamyšlením Otokara Březiny, jak je formuloval v dopise Anně Pammrové. Březina pochvalně reflektoval Klímovu anonymně a vlastním nákladem vydanou prvotinu Svět jako vědomí a nic. "Vyšla u nás nedávno kniha anonymního autora Svět jako vědomí a nic," píše Březina, "nietzschovsky stavěná, tvrdá, nelaskavá, silná, šíleně paradoxní, s podivuhodnými blesky jasnozření. Je v ní úvaha o snu, jež náleží k tomu nejhlubšímu, co jsem o tomto tématu slyšel... Řešení našeho osudu..."

Rozsáhlá interpetace Emanuela Chalupného, Klímova celoživotního obdivovatele a podporovatele, určila pohled na jeho debut, diametrálně odlišná jsou pak hodnocení jeho dalšího filozofického spisu Traktáty a Diktáty, přičemž se zde setkávají jak idelističtí, tak materialističtí autoři, důkaz Klímovy inspirativnosti.

Podobně vyznívají texty vydané po Klímově smrti – již nekrology byly opravdu "od zdi ke zdi". Čteme tak například, že v Klímovi bylo "více siláctví než síly" či že to byl "chorobný zjev jak v životě společenském, tak v literatuře", většinou se však nesly v pochvalném duchu.

Závěrečné texty pocházejí od tří významných autorů, Jiřího Němce, Jana Patočky a Josefa Zumra, kdy se každý po svém zamýšlí nad Klímovým odkazem: Němec si za východisko vzal jeho prózy a dopisy, Patočka jej zasazuje do širšího filozofického kontextu, píše o Klímově filozofii absurdity, předjímající poválečné tendence, Zumr pak v podstatě slučuje oboje. "Klímova próza je povýtce filozofická," dovozuje mimo jiné.

Po svazcích věnovaných, namátkou, Václavu Havlovi, Jiřímu Kolářovi, Richardu Weinerovi, Františku Halasovi, Bohumilu Hrabalovi, Jaroslavu Haškovi či Marii Majerové tak přichází další vzácný příspěvek k dějinám naší literatury.

Josef Rauvolf