Možná pár slov o dada jako takovém: především, dada není, jak se kdysi snažil podsouvat poetista, později komunista a surrealista Karel Teige, žádným uličnictvím, zábavným, rozmarným a veselým uměním – naopak, dada je zoufalým křikem tváří v tvář šílené době, šílené válce, tak zoufalým, až se bortí v škleb, ano, i ve smích. Ovšem smích neveselý. Smích tragický. Přesně, jak to ve svém klasickém díle Rabelais a lidová kultura středověku a renesance charakterisoval ruský literární vědec Michail Bachtin: "Smích byl sražen do studeného humoru, ironie, sarkasmu. Náš svět se nám stal cizí. Něco děsivého se objevilo v tom, co bylo obvyklé a jisté," a dále ještě dodává: "Smích byl na svět poslán samým ďáblem. Přicházel však k lidem maskován jako radost a lidé jej ochotně přijali. Tehdy však smích odhodil svou veselou masku a obrátil se k světu a k lidem jako zlobná satira."

Potud tedy k dada jako takovému, historii tohoto dodnes aktuálního směru opusťme a podívejme se na jednoho z důležitých protagonistů, Richarda Huelsenbecka (1892-1974). Byl u toho, když dada v curyšském Cabaretu Voltaire v roce 1916 vznikalo, byl u jeho berlínské odnože, jež byla, i díky třaskavé atmosféře daleko ostřejší a bojovnější. Před Hitlerem emigroval do Spojených států, kde si zavedl úspěšnou psychiatrickou praxi...

Útlý román o anabázích doktora Billiga sice vyšel v roce 1921, dostává se nám tedy do ruky o pouhých sto let později, ale budiž. Čekání stálo za to. Text totiž vůbec nezestárl, stejně jakojiž zmíněné Groszovy kresby, zachycující vypasené měšťáka, šlapky, prušácké oficíry, zrkátka všechny ty zrůdičky velkoměsta.

Ovšem, nečekejme od románu nějaké divočiny ve stylu simultánní poesie, k jejímuž zrodu společně s Tzarou a Jancem ještě v Curychu Richard Huelsenbeck přispěl, ani zvukové básně, jako je třeba jeho Chorus sanctus: "a a o a a i i i i o i i / u u o u u e u i e a a i / ha dzk drr bn obn br bus bum / ha haha hihihi lilili leiomen", zapomeňme na momenty, kdy při recitaci kolem sebe švihal jezdeckým bičíkem a rytmus poháněl tam-tamem – i když všechno z toho vlastně v jeho románě najdeme, jen jaksi přetavené, někde vespod.

Život doktora Billiga podobá se nekončícímu sešupu do pekel, směřování ke zkáze. "Billig se podobá hrdinovi od Poea," čteme na prvních stránkách, "který bez dechu bloumá křížem krážem nočním Londýnem, skoro se pozvrací a pak se zkřiveným obličejem vrazí do idiotského davu, s rozčileným výrazem se z něj vymaní, vzpomene si na sny, kdy byl nucen bojovat tupou paží proti obrovi, chvátá dál, klopýtne a zařve."

Není divu, protože jak píše Huelsenbeck, "Ať už se člověk staví k životu jakkoli, rychle mu dojde, že se jedná o dosti zvláštní záležitost. [...] Přijde ti zatěžko ba okamžik přerušit zaběhlý režim. [...] ...ale jednou, jednou i pro tebe, můj milý, nastane hodina, kterou budeš s neoprávněným pohnutím mysli nazývat svojí hodinou: dojde ti, že tenhle život, a zvláště pak tenhle tvůj život, není nic jiného než pusté opojení, brutalita bez konce, věčný boj o to, aby sis sám sobě všechno akorát ještě víc pokazil."

Přičemž se nejednalo o nějaký ojedinělý exces či spíše karambol, německý filosof Walter Benjamin píše ve své kratší novele z let 1925 až 1927 Jednosměrka obdobně: "Za ničivých nocí poslední války otřásl konstrukcí lidstva pocit, který se podobá štěstí epileptiků. A vzpoury, jež po ní následovaly, byly prvním pokusem dostat nové tělo do lidské moci." A možná ještě doplňme: "Pouze úvaha, jež by vzala za své, že jediným ratiem současného stavu je zánik, by přešla od otupujícího úžasu nad tím, co se dennodenně opakuje, k pochopení úpadkových jevů jakotoho, co je vskutku stabilní, a jako něco mimořádného, hraničícího se zázrakem a nepochopitelností, by pojímala to, co přináší záchranu."

Ano, záchranu, ovšem ta je pro nešťastného a ztraceného doktora Billiga již nedosažitelná. Poslední slova Huelsenbeckovy kruté zprávy o stavu světa totiž zní takto: "Potácel, se za vozem, spadl na obličej a rozbil si hlavu. Dva lidé k němu přispěchali, naložili ho na vozík a dopravili do nemocnice."

Josef Rauvolf