Již první vydání z roku 2008 bylo mimořádnou událostí, a nejen proto, že nebývá u nás zrovna zvykem vydávat úvahy současných básníků – a jistě to není proto, že by neměli co říct. Ba právě naopak. Ostatně, nové vydání Topinkových esejů je toho důkazem.

Miloslav Topinka (1945) přitom přemýšlivé eseje psával již jako dvacátník, tehdy především do vynikajícího měsíčníku Sešity pro mladou literaturu, eseje, u nichž nebýt dnes datace, těžko to poznáme. Eseje zcela aktuální, nestárnoucí, a není to pouze jejich hloubkou, ale i výběrem témat, jimž se Topinka věnuje, autorů, o nichž píše.

Váže se s tím zajímavé zjištění, k jakým básnickým předchůdcům se Topinka vztahuje – jednak je vždy cenné znát tyto vazby, v tomto případě je to o to zajímavější, že jeho vlastní poetika je dosti vyhraněná, a na první pohled nemá nic společného například s Karlem Hynkem Máchou. Jistě, na první pohled, na první a jen na ten. Však je také Miloslav Topinka básníkem zvláštního ražení. Jeho poesie neopěvuje rozkvetlá luka, nelká nad ztracenou láskou, je to spíš pohled do tmy, z níž se snaží vyrvat alespoň zlomek poznání neznáma, zároveň z jeho poesie cítíme, že si za každičký verš ručí. Tohle není žádná hra se slovy, podobně jako třeba u Rimbauda, o němž Topinka často přemýšlel a o němž v Hadím kameni píše. Stejně jako o Vladimíru Holanovi či Františku Halasovi a K. H. Máchovi: „Poesie rozvírá prázdno. Básník opravdu vidoucí nechce toto prázdno zaplnit, zacelit rýhu, jež po něm zůstala, ale rozevřít trhlinu v prostoru. Rozetnout strom, aby vytrysklo světlo. To, čemu se říká poesie, je vlastně světlo, vnímané celým tělem, nejen očima. Světlo, jež se prodírá trhlinou v obloze, tenounkou škvírou, úzkým hrdlem. Iluminace. Osvícení. Náhlý záblesk, a pak už nic.“ Ano, pak už nic. A vše.

Prostě, Topinkovy lásky jsou zkrátka jasné, stejně jako témata – jsou jimi tvůrčí akty směřující k překročení stávajících hranic, tedy umění, jež přestává mít pouze estetické kvality, ty jsou jaksi samozřejmé. Důležitější jsou pro Topinku esejistu, zdá se, akty zdánlivě nepoetické, akty spíše noetické, řekněme. Akty možná sebezničující, ovšem akty vedoucí k vědění. Anebo, jak píše, k iluminaci, k osvícení.

A tímto prismatem nahlíží svá témata, přitom se leckdy nebojí hrábnout do ikon, nehraje si na posvátné krávy – krásně je to vidět v textu o poetismu, směru tak vynášeném, který "chce ze života udělat velkolepý zábavní podnik." Anebo zde šlo o něco jiného? Stejně tak tepe – v souladu se svým oblíbeným Jindřichem Chalupeckým (i o něm v Hadím kameni píše) – Karla Teiga, a na příkladu teoretikova naprostého nepochopení dadaismu ukazuje, jak moc byl spíše šikovným epigonem, než svébytným myslitelem.

Topinka dále píše – namátkou – o Henri Michauxovi, Karlu Malichovi, Jiřím Kolářovi, baroku, Charlesi Baudelairovi, Gerardu de Nerval, o skupině Vysoká hra, obsáhle se věnuje poetice. Najdeme zde také vzpomínky na zesnulé přátele, například na Petra Kabeše, Ivana Diviše, Josefa Palivce, slova, pronesená nad jejich hroby...

Miloslav Topinka píše o světle, o jeho nacházení.

Josef Rauvolf