Jistě i proto, že sám není žádný zaťatým bojovníkem, fanatikem – naopak je plný pokory, a nic nevnucuje, spíše pouze předkládá možnosti, fakta, a je jen a jen na nás, jak se rozhodneme. A to se vším všudy, protože, jak poznamenává, "rčení environmentalistů, že všechno je spojeno se vším, je pravdivé. Každý prvek designu – rostlina, cestička, skleník nebo jiná stavba – je ve vztahu s mnoha jinými prvky."

Podobně jako u řady dalších věcí, o nichž Hemenway píše, nám v momentě, kdy je čteme, přijdou náhle naprosto jasné, smaozřejmé, vždyť to přeci víme také! Omyl, nevíme, pouze si to myslíme, a podle toho také naše pokusy leckdy dopadají.

Hned v úvodu Hemenway vysvětluje, co pro něj znamená onen zdánlivě srozumitelný pojem permakultura (přece: permanentní kultura, že): "Permakultura není disciplína sama o sobě, ale spíš designový přístup založený na propojení různých disciplín, strategií a metod," přičemž v textu se opakovaně odvolává na autory celého konceptu permakultury, Billa Mollisona a Davida Holmgrena, jak s ním přišli někdy v 90. letech minulého století.

Hned úvodem se Toby Hemenway vymezuje vůči potenciálním výtkám, když prohlašuje: "Ačkoliv tato kniha pojednává o krajinách přátelských vůči životnímu prostředí, není to žádný eko-fanatický manifest. Je to kniha o zahradničení plná metod a zahradnických postupů." A dále vysvětluje, že "tyto zahrady představují novou krajinu, která zásobuje lidi i ostatní přírodu. Jsou to skutečné zahradní ekosystémy, stejně odolné, rozmanité, produktivní a krásné jako ekosystémy přírodní. Nejsou to pouhé přehlídky květin nebo rovné řádky zeleniny. Ale také to není ostružinová nebo šípková houština, s níž se často přírodní zahrady spojují. Jsou to místa, kde se vědomý design spojil s úctou k přírodě a s porozuměním jejím zákonitostem."

O přírodě a její síle i zákonitostech píše Hemenway hodně, a právem. Píše i o nutnosti zajímat se o to, jak příroda jakožto systém funguje: "Chceme-li vytvořit dobře vyváženou zahradu, měli bychom vědět něco o chování přírody, " a dodává: "Snažíme se proto navrhovat místa, která se vezou s přírodou, pracují s její nekonečnou energií a nebojují proti ní."

Jak již bylo řečeno, je to všechno – přece – jasné: "Naše domácí zahrady spotřebovávají obrovské množství zdrojů – víc vody, hnojiv a pesticidů na jednotku plochy než kterákoliv průmyslová farma." Víme to, čteme o tom, ale: chováme se podle toho? Recept je prostý a již byl naznačen. "Ekologické zahrady míchají dohromady řadu zahradních stylů, což dává zahradníkovi dostatek volnosti, aby zdůraznil ty kvality – potravu, květy, léčivky – které má nejraději," říká Toby Hemenway.

Ve své knize, již můžeme číst i jako pouhý esej ("Snažte se zachovat zenový stav mysli nebo cokoliv, co vám umožní pozorovat bez plánování," radí na jednom místě."), tedy bez toho, že bychom jakoukoliv zahradu měli či na ni pomýšleli, přitom čtenáře provádí všemi taji budování funkčních, tedy ekologických či permakulturních zahrad, vyvrací různé mýty, například ten o invazivních rostlinách, plevelech a podobně, radí, jak úsporně a přitom efektivně – tedy, šetrně – zahradničit, v souladu, a opět jsme u toho, s přírodou. S přírodou, která, ať si to chceme přiznat či ne, to ví nejlépe. Naštěstí.

Josef Rauvolf