Friedrich Nietzsche (1844-1900) své Myšlenky o morálních předsudcích, jak zní podtitul jeho díla z roku 1881, psal na základě úvah vedených v roce 1880 během cest, mimojiné do Benátek či Mariánských Lázní. V té době se ještě jmenovalo Stín Benátek a obsahoval pouze 262 aforismů, ale poté, co přibyly další, jej jeho přítel a přepisovač Peter Gast pro sebe nazval Rádlo, a opatřil mottem, které našel v souboru védských hymnů Rgvédě: "Je tolik ranních červánků, které ještě nezaplály." Nietzschemu se natolik zalíbil, že spojení použil jako definitivní název. V roce 1887 opatřil Nietzsche neprodané výtisky předmluvou a knihu vydal znova.

Celkem 575 aforismů je rozděleno do pěti knih, některé jsou – jak je tomu i u jiných Nietzscheho aforistických spisů – několikařádkové, jiné přesahují více stran. Jednotlivé knihy si berou na paškál již zmíněné morální předsudky, Nietzsche se hodně kriticky vyjadřuje o křesťanství: "Křesťanství má lovecký instinkt pro vyhledávání všech, které lze vůbec nějakým způsobem přivést k zoufalství, – zoufalství je totiž schopna jen určitá část lidí. A ty neustále pronásleduje, na ty číhá," na jiném místě zpochybňuje – a to i z pohledu logika – jeho automatické a vlastně samozřejmé vynášení: "‘Pro pravdu křesťanství mluvil ctnostný život křesťanů, jejich stálost při utrpení, pevná víra a především šíření a růst křesťanství navzdory veškerým svízelům.’ – tak mluvíte i ještě dnes! To je k zoufání! Pochopte už přece, že to vše nemluví pro pravdu, ani proti pravdě, že pravda se dokazuje jinak než opravdovost a že opravdovost není žádným argumentem pro pravdu!"

Nietzsche ale zabíhá též do psychologie, přesněji, do toho, jak vnímáme (jak si malujeme, že vnímáme) okolní svět, nemilosrdně nasvěcuje a boří všechny ty iluze, jež si o sobě vytváříme. "Jsme ve své síti, my pavouci, a ať do ní chytíme cokoli, nemůžeme chytit zhola nic jiného, než co zkrátka do naší sítě chytit lze," píše, a na jiném místě čteme i tuto myšlenku: "Svět fantomů, v tom žijeme! Převrácený, převržený, prázdný, a přece vysněný jako svět plný a vzpřímený!"

A ptá-li se, a má pravdu, "Co jsou vlastně naše zážitky? Mnohem více to, co do nich vkládáme, než to, co v nich je! Nebo se dokonce musí říci: o sobě v nich není nic? Prožívat znamená vymýšlet?" nečte se to zrovna příjemně. A co třeba tato střelba do vlastních řad?

"Co je chtění! – Smějeme se člověku, který vyjde ze své skrýše přesně v okamžiku, kdy slunce vychází ze své, a řekne: ‘chci, aby vyšlo slunce’; a také tomu, kdo nedokáže zastavit kolo a řekne: ‘chci, aby se točilo’; i tomu, kdo je v zápase sražen k zemi a řekne: ‘zde ležím, avšak chci zde ležet!’Ale, bez ohledu na smích! Děláme to snad někdy jinak než některý z těch tří, když užíváme slovo: ‘chci’?"

Vyvádí nás z omylu, jací jsme to chytrolíni: "Příčina a následek! – Na tomto zrcadle – a náš intelekt zrcadlem je – probíhá cosi, co vykazuje pravidelnost, určitá věc pokaždé následuje po jiné určité věci, – to nazýváme, pokud to vnímáme a chceme pojmenovat, příčinou a následkem, my pošetilci! Jako bychom, tu byli něco pochopili a pochopit mohli! Vždyť my jsme nezahlédli nic než obrazy ‘příčin a následků֦! A právě tato obrazovost přece znemožňuje nahlédnout podstatnější souvislost, než je následnost!"

Anebo zde: "Všude, kde pradávní lidé postavili slovo, měli za to, že udělali objev. Jak jinak tomu bylo ve skutečnosti! – dotkli se problému a domnívajíce se mylně, že jej vyřešili, vytvořili překážku jeho řešení. – Teď je člověk při každém poznání nucen zakopávat o zvěčnělá, jako kámen tvrdá slova, a spíše si přitom zláme nohu, než aby se zlomilo slovo."

Nietzsche varuje před myšlenkovou pohodlností: "Údajné ‘kratší cesty’ přivedly lidstvo pokaždé do velkého nebezpečí; pro každou radostnou zvěst, že taková krátká cesta byla nalezena, schází lidstvo z cesty – a ztrácí cestu."

Píše také o tom – sám to tom věděl jako nikdo jiný –, že "Každý sebemenší krok na poli svobodného myšlení, osobního ztvárňování života byl odjakživa vydobyt duchovními a tělesnými mukami, nejen kráčení kupředu, nikoli! kráčení samo, změna, to vše...," vybízí k činnosti: "To znamená konat, konat, konat! Příslušná ‘víra’ se už dostaví sama, – tím si můžete být jisti!"

Zároveň ví, moc dobře to ví, jak společnost dokáže drtit silné osobnosti, jakožto výrazný individualista také píše: "Žádnému jednotlivci, pokud chce štěstí, nechť nikdo nedává předpisy, jak ho dosáhnout: nechť individuálné štěstí prýští z vlastních, nikomu neznámých zákonů, předpisy zvenčí je mohou nanejvýš překazit, potlačit. – Předpisy, které nazýváme ‘morálními’, jsou ve skutečnosti namířeny proti jednotlivcům a vůbec nesledují jejich štěstí. Právě tak málo se tyto předpisy vztahují na ‘štěstí a blaho lidstva’."

Zmiňovali jsme předmluvu k druhému vydání. Končí těmito, pro Nietzscheho typickými slovy: "Mí trpěliví přátelé, tato kniha si přeje jen dokonalé čtenáře a filology: učte se dobře mě číst!"

Josef Rauvolf