MeziŘádky 1. 4. 2023 

Chci připomenout událost, o níž se jistě i na jiných rozhlasových vlnách a v dalších médiích dozvíte více. Ve chvíli, kdy zde na Vltavě tato Víkendová příloha skončí, tedy v 11 hodin, začne v Moravské zemské knihovně v Brně celodenní slavnost ‒ otevření Knihovny Milana Kundery, a to v den jeho narozenin. Dá se říct, že se tak Kundera symbolicky vrací do rodného města. Jde totiž o dar Milana a Věry Kunderových. Je to soubor velké části všech vydání Kunderových románů, celkem je jich kolem tří tisíc, a Kunderův archiv, doklady reflexe Kunderových knih, korespondence, fotografie, různé dokumenty včetně mnoha ocenění. Knihovna pak má být jednak badatelnou, ale také prostorem setkávání. Ředitel Moravské zemské knihovny Tomáš Kubíček loni na podzim v rozhovoru pro Radiožurnál naznačil záměr: zvát do Brna k přednáškám přední evropské intelektuály. Pro veřejnost bude Knihovna Milana Kundery otevřena hned po tomto víkendu, od pondělí 3. dubna. (ještě jednou připomínáme, že pořad byl uveden v den Kunderových narozenin 1. dubna - jak známo, spisovatel 11. července 2023 zemřel - pozn. OKO)

Protože Milan Kundera v románech, a ještě důrazněji v esejích promýšlel, co a jak žijeme, vybral jsem do dnešních MeziŘádek dvě knihy, které se pokoušejí o odpovědi na známé otázky: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? Ale také na další podobné, například: Co se to tady vlastně stalo a co se tady děje?

Nakladatelství Academia vydalo tisícistránkovou monografii německých historiků, manželů Hahnových, z roku 2010 Legendy, mýtus a dějiny s podtitulem Pojem vyhnání v německé paměti. Jde o mimořádnou práci o dějinné kapitole, která donedávna významně ovlivňovala politiku v Německu i Česku. Stačí myslím připomenout, že německá karta sehrála roli i při volbě předposledního českého prezidenta v roce 2013, a to lživou informací, že kandidaturu Karla Schwarzenberga podpořil mluvčí sudetoněmeckého Landsmannschaftu Bernd Posselt.

Eva Hahnová se narodila v Praze a do Německa odešla v roce 1968. Jako historička se česko-německým vztahům věnuje celoživotně, píše česky i německy a řadu jejích česky vydaných knih k tématu můžu jen doporučit.

Její druhý manžel Hans Henning Hahn se rovněž celoživotně věnuje vztahům Německa s jeho východními sousedy, a kromě jiných ocenění byl polským prezidentem Bronisłavem Komorowským vyznamenán velkokřížem Řádu za zásluhy Polské republiky.

Kniha Legendy, mýtus a dějiny je polemikou na obě strany: do Německa i do Česka. V Německu se pořád udržují mýty například o tom, že velkou část východní Evropy formovala německá kultura a že po druhé světové válce v důsledku transferů zahynuly dva miliony Němců. Čísla z odsunu respektive vyhnání Hahnovi v knize nejen uvádějí na pravou míru, ale dokládají, kdo, jak a proč s nimi manipuloval. Na druhé straně si česká nostalgie poněkud mytizuje někdejší multikulturní Prahu, když zapomíná na buršáky a nebere v potaz, že němčinu za svůj komunikační jazyk označilo v roce 1910, tedy za Rakouska-Uherska a po obdobích tuhé germanizace, pouhých sedm procent Pražanů.

Podobné je to s obrazem Edvarda Beneše jako strůjce odsunu. Německá vyhnanecká literatura svými obviněními v podstatě navazuje na averzi nacistů vůči Benešovi. Hahnovi citují z Hitlerova berlínského projevu 26. září 1938 toto: Pan Beneš byl odhodlán pomalu vymýtit Němce! (Výkřiky Hanba! trvají několik minut.) Bezpočtu lidí přivodil nejhlubší neštěstí. Dokázal vyděsit a zastrašit miliony lidí. Díky neustálému teroru se mu podařilo tyto miliony umlčet […] Tam stojí pan Beneš! A tady stojím já! Jsme dva odlišní lidé. Zatímco pan Beneš se během velkého boje národů poflakoval po světě, já jsem jako slušný německý voják plnil svou povinnost. A dnes čelím tomuto muži jako voják svého lidu!

Hitlerův projev v tomto duchu nebyl ojedinělý, ale tento lze považovat za propagandistickou přípravu na mnichovskou konferenci. Ovšem jedna aktualizace se nabízí jaksi navíc. Jistě jste si všimli věty: Zatímco pan Beneš se během velkého boje národů poflakoval po světě, já jsem jako slušný německý voják plnil svou povinnost. Od koho jsem nedávno slyšel u nás, v Česku, podobnou větu? Že se někdo venku flákal, zatímco já se tady staral o lidi…

Ještě k Edvardu Benešovi. Beneš se dvakrát setkal s jiným Němcem, filosofem Friedrichem Foersterem. Ten ve svých pamětech uvádí, že Beneš v roce 1925 pevně věřil, že v Německu se přes všechny problémy demokracie prosadí. V roce 1937, píše Foerster, přede mnou seděl český státník celý zlomený.

Beneš jako strůjce odsunu, který ho vymyslel a o jeho potřebě přesvědčil Roosevelta, Churchilla a Stalina, je podle Hahnových pochopitelně poněkud absurdní představa. A trvají na tom, že Postupimská dohoda, z níž citují, nebyla vedena z pomstychtivosti, ale byla racionálním důsledkem války, zkušenosti s nacionálněsocialistickým ohrožením evropské civilizace. Za doslova objevné považuji kapitoly o přesídlování Němců v letech 1939 až 1945, na které ty poválečné transfery vlastně jen navázaly. Nacisté v rámci kolonizačních záměrů přesouvali na dobytá území statisíce vlastních lidí ‒ samozřejmě aniž by se jich na cokoli ptali. I ti pak byli započítáváni mezi vyhnané z východu…

Knihu Evy Hahnové a Hanse Hahna Legendy, mýtus a dějiny s podtitulem Pojem vyhnání v německé paměti přeložila Šárka Stellner.

S veselejším a hravějším pohledem na minulost přichází jiná velmi objemná publikace: Spotřební imaginace státního socialismu s podtitulem Reklama v Československu 1948‒1989. Je to práce průkopnická, výsledek výzkumného projektu, na němž se podílelo osm autorů různých oborů. Jejich profese svým způsobem charakterizují i komplexní pojetí práce, kterou směřovali na celek, a teď cituji: k pochopení strukturálních okolností, které ovlivňovaly reklamní praxi. Jinak řečeno vypráví se tu o reklamě v širších společenských souvislostech. Kniha je samozřejmě bohatě obrazově vybavena a řada reklam překvapivě obstojí i dnes v obou významech – jako reklamní nosič i jako ze své povahy artefakt. Především je však pozoruhodnou ilustrací životního stylu čtyř dekád direktivně řízené ekonomiky, v níž jen zdánlivě neměla reklama své opodstatnění. Měla a na podobě každodenního života se významně podílela, protože to nebyl jen poetický televizní pan Vajíčko. Kterému dali jméno diváci a jehož tvůrcem byl v roce 1967 vynikající animátor Eduard Hofman. Také on dokládá jednu z velkých potíží historiků reklamy té doby – autorské smlouvy se s rokem 1989 ztratily a dlouho se o Hofmanovi jako autorovi nevědělo. Také proto musel pan Vajíčko z obrazovky zmizet. Vystopovat tvůrce reklam se daří jen s velkým úsilím. Zato stojí za připomenutí jména, která jsou známá. Reklamním textařem byl spisovatel František Nepil, který kromě jiných psal i texty pro scénky Jana Wericha a Miroslava Horníčka. V osmdesátých letech pro národní podnik Barvy a laky vytvářel plakáty a marketingové předměty kreslíř a designér Stanislav Holý. Pro Jabloneckou bižuterii fotografoval Pavel Baňka. Před ním, už v padesátých letech, se jako reklamní fotograf živil Vilém Heckel. Reklamě se totiž uvolnil prostor s měnovou reformou v červenci 1953, po níž následovala první domácí spotřební vlna. Pro mnohé možná překvapivě už tehdy se československá společnost vydala směrem ke konzumu podobně jako v západní Evropě, i když se tomu tady říkalo růst životní úrovně. Abych nezapomněl na zmíněné autory, kteří svými profesemi naznačují charakter téhle velmi vydařené monografie: filmová historička a šéfredaktorka časopisu Iluminace Lucie Česálková a historik a kurátor Národního muzea Ondřej Táborský, oba zároveň jako editoři, dále grafický designér Pavel Coufalík, lingvista Ondřej Dufek, historik umění a fotograf Tomáš Pospěch, výtvarný teoretik a publicista Pavel Ryška, historička umění a kurátorka sbírky grafického designu Moravské galerie v Brně Marta Sylvestrová a historik Ondřej Štěpánek.

Knihu Spotřební imaginace státního socialismu. Reklama v Československu 1948‒1989 vydaly společně Národní muzeum a nakladatelství Akropolis.