MeziŘádky 10. 6. 2023 

Mezi hosty letošního Světa knihy Praha se návštěvníkům představil také finský spisovatel Kari Hotakainen. Nebyla na něj při společném vystoupení s dalšími Seveřany taková tlačenice jako na Vladimira Sorokina, ale jeho zatím poslední do češtiny přeloženou knihu vám chci doporučit. Jmenuje se velmi obyčejně: Příběh. Přesto je to kniha neobyčejná – podobně jako ostatní Hotakainenovy prózy. Kari Hotakainen je totiž právě tak osobitý vypravěč jako jeho jen o tři měsíce mladší generační vrstevník, filmový režisér Aki Kaurismäki. Oba zajímají, podobně jako Bohumila Hrabala, nejvíce lidé z okrajů, outsideři, lidé v krizových situacích – především mezi nimi hledají ty svoje perličky na dně. V románu Příběh jich Kari Hotakainen důkladně představuje hned několik.

Tak v čem je Hotakainenův Příběh tak jedinečný. Nejprve žánr. Je to dystopie, tedy líčení budoucího světa, který se hodně nepovedl. To je v Hotakainenově dosud současně realisticky pojaté tvorbě novinka, ale je to dystopie zároveň přesvědčivě realistická. Není založena na technických vymoženostech, ani na umělé inteligenci, která je momentálně mediálně vděčným tématem. Hotakainen sice napsal antiutopii, ale představuje ji tak, jako by už její čas nastal. Že proces přechodu lidí z Venkova, psáno s velkým V, do Města, psáno s velkým M, byl dotažen do absolutního konce. Venkov byl odstřižen od energií i vody, přestal být místem k životu. Stal se Rekreační zónou, určenou jen turistům a výletníkům, v níž se daří gastropodnikatelům a zážitkovým agenturám. Takhle to Hotakainen v úvodu shrnuje: Ve Městě teď byli skoro všichni, ale zdaleka ne každý měl byt a práci. Nastávalo období napětí a nepokojů, na což Město nebylo připravené.

A tady nastupuje další Hotakainenova originalita. Právě pokusem o řešení bytové krize rozehrává Hotakainen zápletku. Má se bourat starý bytový dům a tým deseti hodnotitelů vybraný Činiteli z Nýmandů, tedy lidí z okraje, z prekariátu, má vymyslet a realizovat modelový způsob, jak obyvatele domu rozdělit do dvou kategorií – na ty, kterým bude přidělen nový byt, a na ty, kteří nevyhoví v hodnocení a jimž bude nabídnuto dočasné ubytování v jednom z přestavěných Obchodních center, která už dříve všechna zkrachovala, nebo můžou dostat místo v Ubikaci v kontejnerovém městečku mezi Městem a Rekreační zónou. Tým Nýmandů vymyslí dotazník, k jehož vyhodnocení vyberou ze svého středu jednatřicetiletou psycholožku Ilonu Kuusilehtovou, typickou neúspěšnou vysokoškolačku. Součástí dotazníku je požadavek napsat svůj příběh. Ten především bude rozhodující pro vyhodnocení. A tohle defilé, tyhle příběhy jsou hlavním obsahem románu, který je především obrazem toho, jak si lidé sami ničí svůj svět i sebe sama, svou lidskost. Je to vyprávění mrazivě působivé jako Orwellovo 1984. Nebo Farma zvířat.

Třetí předností Hotakainenova románu Příběh je autorova schopnost analytických charakteristik, jejich sarkastický černý humor. Vybral jsem z jedné pasáže, která se vlastně také odehrává už dnes. Posuďte sami:

Místa spisovatelů zaujali lidé, kteří dříve na spisovatelskou dráhu ani nepomysleli. Za spisovatele se začal označovat každý, kdo vyprávěl o svém životě. Z nějakého důvodu – který nikdo nedokázal vysvětlit – se cokoli osobního bralo za originální. Tihle noví spisovatelé příběhy nevymýšleli, oni sami byli příběhy. Tradiční spisovatele čtenáři poznávali prostřednictvím jejich knih, nové spisovatele už všichni dopředu znali z Facebooku, Youtubu, televize, ze světa podnikání, z vězení, rádia, popkultury… Romány se změnily v prosté popisy vlastního života a pojednávaly o bulimii, úzkostech, alkoholismu, partnerských vztazích, sexuálním zneužívání, vraždách, zločinech všeho druhu, vztazích s rodiči, dětských traumatech a nalézání sebe sama… Tradiční spisovatelé se lekli, když pochopili, že nadešla jiná doba, a začali ze zoufalství psát o svém životě, ačkoli se v něm nic neudálo…

Přiznám se, že tak hořký a zároveň přesný pamflet na téma devalvace a banalizace literatury, potažmo kultury jsem snad ještě nečetl.

Román Kariho Hotakainena Příběh vydalo nakladatelství Dybbuk v jako vždy vynikajícím překladu Vladimíra Piskoře.

Zmínil jsem, že mezi hosty letošního Světa knihy byl také ruský spisovatel Vladimir Sorokin. Na setkání s ním bylo doslova natřískáno. Měl jsem příležitost ke krátkému osobnímu rozhovoru, zaujala mě však především jeho viditelná únava, ne ta běžná, chvilková, ale hluboká, niterná, zjevně způsobená trápením s tím, čím jeho země prochází. Sorokin těsně před válkou odjel do Berlína, který má rád, a proto si tam už před lety pořídil byt. Jenže po 24. únoru 2022 se jako otevřený, nekompromisní Putinův kritik nemůže do Ruska vrátit.

V překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská Sorokinovu povídkovou knížku Cukrový Kreml. Ta navazuje na už česky také vydaný román Den opričnika. Momentky z Gosudarovy říše spojené motivem cukrátek v podobě kremelských věží vyšly poprvé před patnácti lety a podobně jako v jiných Sorokinových knihách se jejich vize a fantazie stávají v Rusku realitou. Aniž by to tak Sorokin, když ty příběhy psal, zamýšlel. I proto, myslím si, nejenže nejsou povídky v knize Cukrový Kreml ani trochu sladké, ale při dnešním čtení vyjadřují smrtelný chlad podobný tomu z Mrazíkovy hole. Sorokinova imaginace má povahu věštby.

Sorokinovo vypravěčství živí bezhraničná představivost. Přirovnání k surrealistům, by ale on sám asi odmítl. Je výjimečným solitérem, neholduje sdružování. Podobně výraznou básnivou individualitou je o něco starší rodák z Indie, který už pomstu ideologů jediné správné víry zakusil na vlastní kůži – Salman Rushdie. Román Quijote vyšel v anglickém originále v roce 2019, ještě před loňským vražedným útokem na autora. Českého překladu Quijota se výtečně zhostila Dominika Křesťanová, vydalo ho nedávno jako téměř všechny Rushdieho české verze nakladatelství Paseka. Připomínám ho jako ukázku podobně přebohaté imaginace, s jakou se setkáváme u Sorokina. Ale Rushdieho romány jsou založené mnohem více na skutečnosti. Vychází z ní a dotahuje ji do ironických, absurdních poloh, v jeho příbězích se potkává mimořádná hravost s pronikavou, až jízlivou kritičností. Poslechněte si třeba tuhle jedinou dlouhou větu, v níž charakterizuje Angličany, a teď cituji: …dlouhá léta pokládané za nejpragmatičtější a nejrozumnější lidi na světě a dnes rozštěpené neuváženým, nostalgickým rozhodnutím ohledně budoucnosti, jehož důsledky se projevují zejména v Londýně, svého času jednom z nejpříjemnějších měst, zohyzděném dnes prázdnými bytovými domy mezinárodních boháčů, Číňanů, Rusů a Arabů, kteří do těchhle budov upíchli své peníze, jako by to byla parkoviště pro flotilu neviditelných automobilů, totiž peněz…

Román Quijote je další opulentní literární hostinou. Jméno Cervantesova hrdiny je přezdívkou vysloužilého obchodního cestujícího, zamilovaného do buď údajně mimořádné a naprosto neznámé ženy nebo naopak významné hollywoodské celebrity jménem Salma R. a Quijotův příběh píše mírně úspěšný newyorský thrillerový spisovatel indického původu Sam DuChamp, což je pseudonym. K Rushdieho umění patří, že bláznivý cirkus vyprávěcích linek a postav zůstává pořád přehledný a vtipný. Pokud si na léto vybíráte nějakou tlustou, přitom zábavnou a chytrou knihu, Rushdieho Quijota nabízím jako svůj osobní tip.