Nejsem Elena Ferrante, říká mladá spisovatelka Beatrice Salvioni

Beatrici Salvioni je dvacet osm let, ale vypadá na méně. Krátké vlasy, kulaté brýle se světlými obroučkami a pes plemene corgi, to je pro ni typické. Rozhovory někdy dává v pyžamu a v jejím hlase zní veselost někoho, kdo prožívá pozitivní a poněkud nečekaný úspěch. To je v dnešní době, kdy se s mládím často pojí úzkost, deprese, nedostatek perspektivy, neobvyklé. Ale není divu, její první román Dareba se prodal do dvaatřiceti zemí včetně Saúdské Arábie a Japonska ještě předtím, než vyšel italsky. V češtině vychází tento týden v překladu Alice Flemrové.

Dareba je příběh přátelství dvou mladých dívek v době fašismu. Dvě rodící se ženy, které se střetávají se světem chlapců. Vzorné děvčátko Francesca, která se snadno podřizuje pravidlům, a nespoutaná divoká Maddalena, která nosí smůlu, prý snad dokonce vyhodila svého malého bratříčka z okna. V pozadí je severoitalská Monza, nikoli jih, který si obvykle spojujeme s podobnými příběhy. Mnozí přirovnávají Beatrici Salvioni k Eleně Ferrante. Beatrici to na jedné straně lichotí, na druhé to vnímá i jako přítěž.

„Ty dvě holky se mnou byly dlouho. Uvědomila jsem si, že i v mých prvních trochu trapných upírských a pirátských příbězích byl vždycky ten vztah dvou dívek, jedné, která se odmítala podřídit, a druhé s nevinným, submisivním pohledem. Maddalena a Francesca ve mně dozrály ještě předtím, než jsem se setkala s Ferrante,“ říká Beatrice Salvioni. Zároveň říká, že sama má v sobě obě polohy. Když byla mladší, byla spíš submisivní Francesca, bála se vybočení z řady, porušení pravidel. Teď je víc Dareba.

Román se odehrává v severoitalské Monze, ve městě, z nějž Salvioni sama pochází, i když teď žije v Turíně. „Kartografii svého dětství jsem aplikovala na příběh zasazený do minulosti,“ vysvětluje. „Cesty hlavních hrdinek jsou stejné jako ty, které jsem prošla já, stejně jako hry v Lambro a klíčové momenty románu, od Velké ceny až po svátek svatého Gerarda. Také jsem měla přístup k zajímavým dobovým pramenům, online městskému archivu z 20. a 30. let 20. století. Našla jsem tam články, které vyprávěly například o Dni víry 18. prosince 1935, během něhož byly ženy vyzvány, aby darovaly své zlato fašistické straně. Mnohé mohly darovat jen svou víru, protože nic jiného neměly.“

.................

ukázka z textu psaného pro medium.seznam.cz