Nietzsche čtyři texty, které skládají Nečasové úvahy, vydával v letech 1873 až 1876, v plánu měl přitom celých třináct pojednání a jejich psaní hodlal věnovat rovných třicet let. Kdoví, na druhou stranu by mu určitě nezbyl čas na jiná díla.

Jak bylo řečeno, kniha sestává ze čtyř částí, přičemž v první, David Strauss, vyznavač a spisovatel, se Nietzsche tvrdě opírá do autora, jehož označuje za "filistra vzdělání" – na vysvětlenou, "filistr je jak známo," píše Nietzsche, "vzato ze studentského života a znamená ve svém širším, ale zcela populárním smyslu opak syna Múz, opak umělce, pravého člověka kulturního." A právě tím je pro filosofa Strauss, "blouznící, že je synem Múz a člověkem kulturním." A nejen to, profesí filologa Niezscheho uráží i Straussova pokažená němčina, jeho parazitování na velikánech německé kultury a myšlení – a to vše dokladuje s vášnivým rozhořčením.

Ve druhém zamyšlení, O užitku a škodlivosti historie pro život, filosof probírá potřebnost či nepotřebnost historie, zároveň si odpovídá: "Avšak otázka, jak dalece život historii vůbec potřebuje, je jednou z největších otázek a starostí, týkajících se zdraví člověka, národa, kultury. Neboť z přemíry historie se život rozdrobí a zvrhne, a nakonec se zvrhne i sama historie", ovšem okamžitě dodává: "Že se život bez služeb historie neobejde, musí být pochopeno stejně jasně jako věta, již bude třeba dokázat později – že přemíra historie živému škodí." Takže zlatá střední cesta?

Ve třetím zamyšlení, nazvaném Schopenhauer jako vychovatel, Nietzsche neprobírá či nevykládá filosofii svého velkého vzoru – pravda, v pozdějších letech se k němu vyjadřoval i kriticky, nikdy jej však nezavrhl –, ale spíše mluví o tom, co nám velký filosof svým dílem, ale i životem může předat. "Schopenhauer nechce nikdy oslňovat, neboť píše pro sebe a nikdo není rád podváděn, nejméně filosof, jenž svým zákonem učinil: nepodváděj nikoho, ani sebe sama! Odmítá dokonce i líbivé společenské podvádění, které s sebou nese takřka každá konverzace a jež spisovatelé téměř nevědomky napodobují; natož pak onen vědomější podvod z řečnické tribuny a za pomoci hledaných prostředků rétoriky."

Velebí Schopenhauerovo uvažování, "Jeho velikost je v tom, že stanul proti obrazu života jako celku, aby jej jako celek vyložil; zatímco nejdůvtipnější hlavy lpí tvrdošíjně na omylu, že se tomuto výkladu přiblížíme, budeme-li úzkostlivě zkoumat barvy, jimiž je obraz namalován, a látku, na níž jsou naneseny; nejspíše asi s výsledkem, že to je zcela náhodně napjaté plátno a na něm barvy, které jsou chemicky neprobadatelné. Je třeba uhodnout malíře, abychom obraz pochopili – a to uměl Schopenhauer. Celému cechu věd běží dnes jen o pochopení plátna a barev, nikoli však obrazu."

Velebí i Schopenhauerův postoj, pevnost: "Nechce-li člověk patřit k davu, stačí, aby přestal být vůči sobě pohodlný; aťposlechne své svědomí, které naň volá: ‘Buď sebou samým! To všechno, co teď děláš, míníš a chceš, to nejsi ty,’" přičemž vyvozuje: "Není v přírodě jalovějšího a odpudivějšího stvoření nad člověka, který couvl před svým géniem a teď pošilhává napravo nalevo, nazpět a na všechny strany. Takového člověka se nakonec nesmíme ani dotknout, neboť je jen slupkou bez jádra, tlejícím, pomalovaným a vzdouvajícím se hávem, vyšňořeným strašidlem, které nemůže budit strach a jistě ani soucit."

Nedá nám, abychom se schopenhauerovskému zamyšlení věnovali déle, v krásném přirovnání zde Nietzsche píše: "Ke zjištění toho nejdůležitějšího slouží však následující prostředek. Ohlédni se zpět na svůj život a polož si tuto otázku: co jsi dosud opravdu miloval, co přitahovalo tvou duši, co ji ovládalo a zároveň obšťastňovalo? Seřaď před sebou tyto zbožňované předměty a ony ti možná svou podstatou a posloupností zjeví zákon, základní zákon tvé vlastní bytosti. Porovnej tyto věci, hleď, jak jedna doplňuje, rozšiřuje, předstihuje a projasňuje druhou, jak tvoří stupně, po nichž jsi podnes stoupal k sobě samému; neboť tvoje pravá bytost neleží ukryta hluboko v tobě, nýbrž nezměrně vysoko nad tebou, či alespoň nad tím, co obvykle považuješ za své já. Tvoji praví vychovatelé a učitelé ti prozradí, co je pravým a původním smyslem a pralátkou tvé bytosti – cosi veskrze nevychovatelného a nevzdělatelného, ale bezpochyby těžko přístupného, spoutaného a ochromeného: tvoji vychovatelé nemohou být ničím, leč tvými osvoboditeli. A to je tajemství všeho vzdělání: nepřidává umělé údy, voskové oči, obrýlené oči – to, co by dovedlo erozdávat tkaové dary, je spíš karikatura výchovy. Neboť výchova je osvobozením, odstraněním veškerého plevele, rumu a červů, kteří ohrožují slabé klíčky rostlin, vyzařováním světla a tepla, laskavým šuměním nočního deště, je napodobením a velebením přírody tam, kde je příroda mateřská a milosrdná, a taky zdokonalením přírody, když odvrací její kruté a nemilosrdné záchvaty a obrací je v dobro, když zahajuje projevy jejího macešského smýšlení a smutného nerozumu."

Čtvrtá úvaha je věnována skladateli Richardu Wagnerovi, jehož Nietzsche zpočátku bezmezně obdivoval, aby se s ním posléze bolestivě rozešel a podrobil jej sžíravé kritice. Závěrem snad ještě jednu podnětnou pasáž ze Schopenhauera učitele: "Chci se pokusit dosáhnout svobody, říká si mladá duše; a tu by jí mělo překážet, že se náhodou dva národy nenávidí a vedou spolu válku nebo že mezi dvěma světadíly leží moře nebo že se kolem učí náboženství, které přece před pár tisíci lety ještě neexistovalo. To všechno nejsi ty sama, říká si. Nikdo ti nemůže postavit most, po němž právě ty musíš přejít řeku života, nikdo kromě tebe samotné. Ovšem, jsou nespočetné stezky a mosty i polobozi, kteří by tě chtěli řekou nést; ale jen za cenu tebe samé: dala bys sama sebe v zástavu a ztratila se. Ve světě je jedna jediná cesta, po níž nemůže jít nikdo kromě tebe: kam vede? Neptej se, jdi po ní. Kdo to byl, kdo vyslovil větu: ‘Člověk nikdy nedospěje výš, než když neví, kam ho jeho cesta může ještě zavést’?"

Josef Rauvolf