Mark Lanegan (1964-2022) se s čtenářem opravdu nepáře, vůbec nic nezastírá, takže, ano, můžeme očekávat vyplnění klasické a dosti klišovité formulky sex, drugs & rock´n´roll, jen že toho sexu je tam pomalu, o to více však drog a alkoholu.

Od prvních stránek nás Mark Lanegan nenechává na pochybách, jaký že to byl výlupek, ostatně prolog jeho knižního ohlédnutí za životem představuje syrový popis pronásledování tajnými a následné zadržení. Vše nakonec dopadlo dobře, i přesto, že měl v kapse heroin a kokain. Měl prostě štěstí... protentokrát.

Neměl ho ale při jiných příležitostech, a vlastně ani není divu, protože skutečně již jako školák dělal vše pro to, aby si jej policie všimla. 

Hned zkraje svého sžíravého C.V. píše, a to mu jistě nebylo ani dvacet, protože po střední škole: "Rozhodl jsem se, že nechám pití, a pak jsem strávil ďábelský rok tím, že jsem se opakovaně neúspěšně pokoušel přestat. Nedokázal jsem překonat páteční noc. To jsem pil čtyřiadvacet hodin v kuse, žádné drogy, jen chlast a žádný spánek. Potom jsem byl vždycky čtyřiadvacet hodin v bezvědomí. Pak čtyřicet osm hodin deliria tremens. Ležel jsem v posteli na zádech s velkým černým telefonem s otočnou číselnicí položeným na hrudi a chystal se vytočit záchranku, protože jsem si byl jistý, že každou chvíli umřu.

S příchodem pátku, ať už jsem se snažil zůstat střízlivý, jak jsem chtěl, to se mnou s přibývajícími hodinami šilo čím dál tím víc, dokud jsem to v určitý mučivý okamžik nezabalil a neudělal to znovu. Byl to nesnesitelný kolotoč, který se na mně podepisoval takovým způsobem, psychicky i fyzicky, že jsem vážně přemýšlel o sebevraždě. Jestliže je tohle život, který mě čeká, to už by bylo lepší být mrtvý."

Uff, řeknete si, ovšem, jak bylo řečeno, Lanegan se ani nevychloubá, ani ze sebe nedělá nějakého proklatce, ani náhodou. Nic na nás – ani na sebe – nehraje. Nestylizuje se. Pouze vypisuje, čím žil, jaký byl.

Vlastně měl štěstí, a to mnohokrát. Například hned coby mladík, měl jít za všechny své nastřádané přestupky, a že jich byl, na rok a půl sedět, ovšem soudce mu dal šanci: buďto roční léčení, anebo...

Tato benevolence, možná i přesvědčení, že obžalovaný není ještě ztracený případ, možná Laneganovi zachránila život, my bychom pak byli ochuzeni o všechny ty úžasné nahrávky, na kterých se podílel – ať již to bylo v jeho domovské kapele Screaming Trees, jedné z těch seattleských grungeových hvězd, které se vynořily v 90. letech, ale i v tvrdých Queens of the Stone Age, anebo na řadě svých sólových alb, úžasně kombinujících syrovost country, blues, lidovek s rockem, a stejně tak drsnými texty, to zpívané hlasem jako nejhrubší šmirgl.

Vzpomíná na život na šňůře, na nahrávání všech těch krásných alb, na napjaté vztahy s kolegy. Píše o mnoha muzikantech, nic nepřikrašluje, píše též o svém velkém kámošovi Kurtu Cobainovi, píše také o tom, jak mu jednoho dne nevzal telefon. Pár hodin poté se Cobain zastřelil...

Záměrně uvádíme i Laneganovy hudební aktivity, protože ty z něj učinily mimořádnou osobnost, jeho čtivé vzpomínky můžeme tak číst jako rockovou historii. Můžeme je ale číst i jako nelíčenou výpověď o bojích s démony, které si snad raději ani nepředstavujme.

Mimořádný text, mimořádný život.

Josef Rauvolf