Nakladatelství Academia tímto svazkem pokračuje v řadě českých lidových pohádek, jež v něčem – byť samozřejmě jen částečně – navazuje na výtečnou edici Lidové umění slovesné, kterou od roku 1954 do roku 1990 vydával Odeon, a celkem v ní vyšlo čtyřiapadesát svazků, ovšem nejen českého, ale i světového slovesného folklóru (mimochodem, první svazek se jmenoval V. I. Lenin v sovětské lidové poezii!!!). V edici, již pro Academii připravuje Jaroslav Otčenášek, zatím vyšly Zvířecí pohádky a bajky a první díl Kouzelných pohádek.

Jak již sám název napovídá, můžeme se těšit na pořádné kouzlení, a to z celých Čech, jak územně, tak jazykově. Pohádek, přesněji, lidových vyprávění, je v téměř šestisetstránkovém svazku požehnaně, všechny jsou přitom doprovázeny jednak autorem, tím, kdo je vyprávěl, a také, komu, tedy, v jakém souboru pak vyšly. Možná zdánlivě nepodstatná maličkost, ale naopak, velice důležitá. Jistě, nejedná se o vyloženě akademickou edici, provázenou rozsáhlým poznámkovým aparátem, Otčenáškovo pojetí stojí mezi ním, a čistě čtenářským – takže, ideální kompromis, a kdo chce, může si vyhledávat další informace, zdroje.

Některé příběhy jsou přitom docela kruťárny - však editor připojil i varování pro rodiče.Tak třeba vyprávění O třech sestrách. V téhle pohádce, jak píše editor, dvě sestry upadají jedna po druhé do moci démonického nápadníka (kanibala, draka, kouzelníka, ďábla) a skončí v jeho (podzemním) hradu. Na hradu sestry vcházejí do zakázané místnosti plné mrtvých těl. Do té se dostávají pomocí klíče (kouzelného vejce, jablka). K tomu všemu darebnice odmítají jíst předkládané lidské maso. Démon je obě za jejich neposlušnost zabíjí... Pak ovšem přichází třetí sestra, která démona, jak už to tak bývá, ošálí, a své starší sestry zachrání. A démon? Ten "shoří ve vlastním domě nebo je zabit jiným způsobem." Takže asi tak. A teď si to představte ještě v nářečí!

Najdeme zde i jiné lahůdky, jako třeba v pohádce o mlynáři, kde stará baba "zbledla zlostí a probouchla: ‘Počkej, žábo, až se jen vrátím, na místě ti oči vypíchám, abys mě nemohla více špehovať.’

Jak již bylo naznačeno, vyprávění jsou podána v autentické formě, tedy tak, jak byla zapsána. Můžeme si tak užívat různá česká nářečí se specifickými výrazy. Tak třeba: "Za dávných časů, dyž neměla turkyň ocasu a kráva klasů," či "Jeden ras přyšli študenčy do Něplachojic se podžyvač a tak se v hospodže dlouho bavil, že byl večer a oni už němohli jišč naspadek." Anebo: "A ty šliny se ješče odezvaly. A přilečała do tej kuchyně a zavolala: ‘Amalija!’ A ty šliny na tym stole: ‘Cha-cha-cha-cha!" Přeokropně še rozšmjoły. Ta ze złošči prask na žym a vjo zpatki, a už ji něbyło, tej starej."

Nejsou zde ale jen samé kruťárny a horory, ale také docela zábavné historky, třeba ta, jak se královským rodičům narodila chlupatá princezna. I když, pak už to také taková sranda není, po smrti totiž začala strašit. Nakonec ale vše dobře dopadlo. Inu, to víte - pohádky..

Josef Rauvolf