Miloslav Nevrlý (1933) je známou, až legendární postavou Jizerských hor, které má nejen prochozené jako málokdo, zároveň o nich píše, stejně jako svým čtenářům přibližuje rumunské Karpaty či české a slovenské národní parky a chráněná území, přičemž jeho publikační činnost je vskutku úctyhodná. Vždy tak činí velice fundovaně, ostatně má doktorát ze zoologie. Vše, o čem píše, zná nejen odborně, ale poznal to i "nohama" a "očima". Navíc je vše zapsáno mimořádně poetickým jazykem, který nikdy nesklouzává do romantické nečitelnosti.

Sám k tomu v knize říká: "Snaž se spíš dát do psaní veškerou jedinečnost, svoji duši, kterou tě obdaroval Stvořitel a kterou se odlišuješ od všech statních lidí na zeměkouli. Zároveň se musíš po celou dobu úzkostlivě snažit nevyvyšovat se nad své budoucí čtenáře [...] Chytat po lesích žlutohrdlé myši a vypočítávat z jejich ulovených těl za pomoci metematických koeficientů složité kvantitativní snímky umí leckdo, je to jen mechanická práce, ale popsat vůni a vlahost padesáti různých vzduchů a barvu stovky mračen dovedl jen spisovatel I. A. Bunin."

Okamžitě s ním ale polemizujeme, protože například tento popis by se Buninovi jistě také líbil: "Advent na Poustevně. Je nutno spatřit, jak tiše se snáší první sníh do roklí. Tmavobílý prosincový večer. Přibývá šera, skály a borovice na protějším svahu se pokrývají sněhem, ale tma je rychlejší, stromy i skály šednou, černají. Nad roklí letí poslední osamělá kvíčala, a pak už roklí táhne jenom tam a sníh. Rychle ho přibývá [...] I adventní jitro bude smysluplné [...] V Zadní zemi je dosud všechno v pořádku: sníh uléhá do roklí a čiré vody plynou."

Ještě nebylo vysvětleno, co že ony Zadní země jsou – takže, je tím míněna oblast pískovcových skal kolem Jetřichovic, však také podtitul Nevrlého knihy zní Labské pískovce. Jetřichovice a Jetřichovické stěny. Tahle místa jsou čarovná, jak může potvrdit každý, kdo je navštívil - mimochodem, zamiloval si je při své návštěvě v roce 1831 i mladý Hans Christian Andersen. Oblast plná strmých srázů, kaňonů, zapomenutých svozů vytěženého dřeva, slepých bludišťi divokých potoků a říček, popadaných a tlejících kmenů stromů, roklí i dolů, plná romantiky, ale také nástrah. Nevrlého Zadní země jsou také plné zvířat, od těch nejmenších, všemožného hmyzu, brouků, motýlů, přes plchy a další menší savce až ke kamzíkům a dravcům, stejně tak je zde mnoho ptačích druhů, sovy, sokoli a tak dále, o těch všech Nevrlý zasvěcené a s láskou píše, stejně jako o početných a leckdy vzácných zástupcích flóry. "Při psaní o krajině nepospíchej. Dlouho trvá, než dáš řád a smysl stohům papírů a stovkám výpisků. Může to trvat i roky, dlouho tě nic nenapadá, v noci nespíš, marně přemýšlíš."

Jak bylo řečeno, kniha Chvály Zadní země – provázená krásnými fotografiemi – je sice nevelká rozsahem, o to ale bohatší obsahem. A její menší formát přímo vybízí k tomu, vzít si ji na výlet do Zadní země s sebou – vyplatí se to.

Josef Rauvolf