Knižní rozhovory bývají různé, zvláště ty domácí provenience, někdy totiž vše sklouzne do kamarádského klábosení, prokládaného historkami – něco, co by si dotyční klidně mohli nechat na hospody nebo na abiturientský večírtek, a nic by se nestalo.

Ovšem knižní rozhovor s Nickem Cavem, to je jiná liga. Je to dáno jak zpovídaným samotným, tak tím, kdo otázky klade, Cave by k sobě totiž jen tak někoho nepustil, prostě proto, že to nemá zapotřebí. Přitom Nick Cave, a to mluvím z vlastní zkušenosti, rozhovory jsem s ním dělal tři, je pro novináře téměř ideální objekt: můžete s ním mluvit o těch nejtemnějších záležitostech, o drogových úletech a vyložené žumpě, moudrosti života na ulici a přežívání, stejně jako o Shakespearovi, Kantovi či Oscaru Wildeovi, anebo Starém zákoně, jak je libo. A také, jak vám Nick Cave dovolí. Ovšem pozor, tohle již patří minulosti, protože jak v knize Víra, naděje a masakr hned zkraje Cave říká: "Rozhovory obecně jsou opruz. Fakt. Rozežerou tě zevnitř. Rozhovory nenávidím. Už ten důvod je hrozně ponižující: vydal jsi novou desku, propaguješ nový film, prodáváš knihu. A po chvíli tě tvůj vlastní příběh začne vyčerpávat. Myslím, že v jeden moment jsem si uvědomil, že tyhle rozhovory pro mě nemají žádný skutečný přínos. Vždycky mi jenom něco vzaly. Pokaždé jsem se pak musel dát trochu do kupy. Měl jsem pocit, jako bych se pak musel zase hledat. Takže asi před pěti lety jsem rozhovory přestal dávat úplně." Basta, fidli.

Takže jen dobře, že máme možnost přečíst si vše na jednom místě, nahlédnout do celého toho univerza jménem NC, protože, jak píše o knize vydavatel, a nelže, "najdeme v ní vše, co jsme si od Nicka Cavea za čtyři dekády jeho oslnivé umělecké dráhy navykli očekávat; dostane se nám upřímné osobní zpovědi i originálních meditací nad smyslem života a umění, a ještě lecčeho navíc." Jak říká sám Cave: „Tahle kniha pro mě hodně znamená a myslím, že ji upřímně ocení i každý, komu se nějak zvrtnul život, koho trápí tvůrčí blok, kdo má problém se závislostí, kdo truchlí, kdo zažívá duchovní krizi, kdo se pídí po smyslu života, kdo hledá krásu, kdo se chce naučit, jak napsat píseň či odehrát koncert nebo jen tak existovat.“ Vlastně toho, o čem Cave nemluví, v textu moc nenajdete. 

Kniha začala vznikat za covidové izolace, kdy si oba přátelé dlouze telefonovali a posléze se rozhodli své hovory nahrávat. Jak uvádí autor, bylo toho na padesát hodin, bylo tedy z čeho vybírat. Seán O’Hagan klade otázky s rozmyslem, sleduje logiku vyprávění, Nicka C. nikam netlačí, spíše jej nechává, aby se tak trochu vedl sám, díky tomu máme silný pocit, jako kdybychom u toho rozhovoru, přesněji, na telefonní lince, byli přítomni.

Kniha zároveň působí jako skvělý aperitif. Okamžitě dostanete nezvladatelnou chuť si některé z Nickových alb pustit.

Josef Rauvolf