Jiří Pelán v poznámce uvádí šestnáct překladatelů, ovšem za posledním jménem stojí "aj.", vskutku tedy úctyhodný počet, a také úctyhodná jména, namátkou Jaroslav Vrchlický (ten byl první, v roce 1877, tedy dvacet let po francouzském vydání), Karel Čapek, Svatopluk Kadlec, Zdeněk Kalista, Vladimír Holan, František Hrubín, Viktor Dyk či Ivan Slavík. Proč tedy další překlad? Cožpak nám nestačí, nemáme jich málo?

Otázka záludná, odpověď prostá: u autorů, jako je právě Baudelaire, ale například i Rimbaud či Nerval, je každý další překlad přiblížením se, pokusem o nové čtení – a dodejme, že někdy pokusem již odsouzeným k částečnému nezdaru, natolik jsou originály svázané s melodií, možnostmi a charakterem daného jazyka. O to cennější je překladatelská snaha pokusit se o vlastní pohled, nehledě na všechny již existující pokusy. Z tohoto důvodu lze Pelánovy překlady jen uvítat, zvláště, zařadil-li do svazku nejen celé Květy zla, ale i básně jak do Květů zla nezařazené, tak cenzurou ze sbírky vyřazené.

A jaké tedy tyto nové překlady jsou? Aniž bychm se pouštěli do srovnání s Pelánovými předchůdci, stačí snad pár ukázek. Takto začíná báseň Nepřítel: "Sluneční paprsky mé mládí nezahřály, / jen temná vichřice je drala divoce; / hromy a lijáky velkou spoušť zanechaly, / takže mám v zahradě jen málo ovoce. // Podzim všech myšlenek nadešel. Není zbytí, / je třeba uchopit hrábě a lopatu / a znovu zarovnat zemi, v níž louže svítí, / díru, již jako hrob vymlela voda tu."

Anebo báseň Splín, jež existuje v několika versích: "Když nízká obloha jak temné víko tíží / ducha, jenž dán je všanc nudě a bezmoci, / když obzor objímá celý kruh, jímž se plíží / černý svit soumraku, smutnější půlnoci; // když zemský okrsek plesnivé vězení je, / kde sama Naděje, netopýr bláhový, / o neprostupnou zeď bojácným křídlem bije / a hlavou naráží na trámy podkroví; // [...] – Pohřební kočáry pomalu táhnou duší, / bez hudby, bez bubnů, zmarněná Naděje / propuká v hořký pláč a Úděs zle nás kruší, / svůj černý praporec do lebky vrážeje."

A vposledku pár veršů z básně Mršina, jež jistojistě musela pobouřit mravopočestné strážce morálky a dobrého vkusu – "Co jsme to viděli, má drahá, toho rána / jak stvořeného pro lásku: / u cesty ležela mršina rozervaná / na hrubém loži z oblázků. // A připomínajíc rozdivočelou holku, / zvedala k nebi černý hnát / a rozevírala cynicky, bez okolků, / břicho, z nějž stoupal strašný smrad."

Baudelaire bývá řazen mezi "prokleté básníky" - budiž, pravdou je, že osud k němu nebyl zrovna milostivý, pravdou ale také je, že tomu šel ochotně a čile naproti, o čemž se můžeme dočíst i v rozsahem nevelké, o to však hutnější Pelánově studii o Baudelairovi a Květech zla. Pelán píše: "Tento velkolepý symbolický portrét zůstal i pro nás obrazem Baudelairova života, pravdivějším než pravda. Baudelairovi se v něm podařilo natolik univerzalizovat svůj lidský osud, že v něm mohly celé zástupy čtenářů a básnických epigonů nacházet – právem i neprávem – zrcadlení vlastní podoby. Dokázal v této knize, dopisované až na práh smrti, svůj život beze zbytku transponovat v slovo. A to je také důvod, proč musel zůstat autorem unius libri." Ovšem, dodejme, je-li onou jedinou kniha taková sbírka, jako jsou Květy zla...

Josef Rauvolf