Vymezené období bylo mimořádně plodné, ruští a posléze sovětští umělci přicházeli s koncepcemi a teoriemi, které otřásly dosavadním vnímáním nejen umění jako takového, ale také jeho role ve společnosti, v běžném životě. Samozřejmě mluvíme o umělcích, označovaných jako avantgardní, ne o nějakých oportunních mazalech, protože, jak dokládá ve své mimořádně vyzdrojované knize Scheijen, těch se za bolševické moci vyrojilo ažaž – a jak také dokládá, mnozí z nich, buď z nenávisti, závisti, či strachu, na své avantgardní kolegy donášeli tajné policii, udávali je a ti končili v lepším případě v lágru, v horším, a nebylo jich málo, s kulkou v týle.

Jak píše Scheijen v úvodu, "základ této knihy tvoří z velké části deníky, soukromá korespondence a pamětí. Jen s jejich pomocí lze popsat nejen historické události, nýbrž i to, jak je dotyční prožívali a jak se s nimi vypořádávali. Kdo chce pochopit, jak se z tak nadaných a svobodomyslných lidí stali (slovy Alexandra Bloka) ‘otroci neuskutečnitelné svobody’, nemůže se spokojit s ověřitelnými fakty, ale musí se nevyhnutelně uchýlit k příběhům." Ovšem není se proč obávat, že by autor fabuloval. Pouze všechna fakta podává čtivějším způsobem, než bývá u podobných publikací zvykem.

Scheijen nás provádí celou bohatou historií ruské (a sovětské) avantgardy, přibližuje hlavní osobnosti, tedy Vasila Kandinského, Kazimira Maleviče, Alexandra Tatlina, El Lisického, Alexandra Rodčenka, Varvaru Stěpanovovou či Olgu Rzanovovou, Vladimíra Majakovského, Pavla Filonova, Ivana Kljuna a další. Přibližuje i osudy méně známých umělců. Od počátku je jasné, že takoví umělci to nikdy – a to i před nástupem bolševiků – neměli snadné. Stačí odcitovat reakci na výstavu z roku 1915. Útoky v tisku mířily především na Maleviče, ale nezůstal jich ušetřen ani Tatlin. "Bojím se, že skončí špatně," psal tehdy anonymní pisatel."To, co v té výstavní síni visí na stěnách, představuje hranici lidské morálky, za níž už začínají krádeže, vraždy, loupeže a cesta do vyhnanství." Pěkně jim to natřel, a to ještě nemohl tušit, co všechno je v příštích letech čeká. Zavržení, nezájem, pomluvy, štvavé kampaně, chudoba, pronásledování, věznění, popravy...

Scheijen popisuje zákulisní hry, intriky, píše o vzájemných sympatiích či antipatiích mezi avantgardními umělci, vystihuje jejich osobnosti, popisuje také zasahování politiky do umění. Píše také o lidech jako byli Lunačarskij, Trockij, Lenin, Stalin, píše i o menších rybách, o prospěchářských režimních malířích. Jeho obraz klimatu panujícího na umělecké scéně je živý, plastický, realistický, a bohužel, i děsivý.

Zkrátka: umělci, jejichž díly se dnes pyšní světové galerie a prodávají se za horentní sumy, tehdy nikoho nezajímali. "Brilantní textilní a módní návrhy Stěpanovové a dalších nosili pouze sami umělci. Návrhy interiérů od Rodčenka a bratří Stenbergových byly prezentovány na výstavách, ale nikde se neuskutečnily," píše Scheijen.

Mělo být ale ještě hůř. "Umělce ocejchované jako formalisty poháněl v tvorbě neutuchající zápal a síla tvůrčího ducha, což zároveň ilustruje, že kontrola strany nad uměním nebyla nikdy stoprocentní." To se ale mělo záhy změnit. Avantgardní umění bylo odstraněno z veřejných muzejních sbírek. "Ačkoliv se to může zdát podivné," píše Scheijen, "až do roku 1936 visela díla avantgardistů kupříkladu na stěnách Treťjakovské galerie. Nacházela se ve zvláštních, jasně označených sálech s názvem ‘oddělení kapitalismu’. Malevičův Černý čtverec, několik Tatlinových reliéfů a další obrazy byly doprovázeny dovysvětlujícími texty typu ‘bezradné buržoazní umění’, které nikoho neponechávaly na pochybách, co si o nich má myslet." Ani to ale nestačilo, a tak Stalin v květnu 1936 podepsal výnos o odstranění všech těch "škodlivých děl" z výstavních síní a s jejich uskladněním v depositářích. Aspoň tak, říkáme si, klidně je mohli bolševici také spálit.Což se naštěstí nestalo.

Můžeme je tedy nejen vidět, ale také si o nich – jako ve vynikající Scheijenově knize, doplněné mnoha barevnými reprodukcemi i dokumentárními fotografiemi -  číst.

Josef Rauvolf