V případě knihy Víra, naděje a masakr (anglický originál vyšel 2022) sehrála paradoxně pozitivní roli pandemie covidu. Během lockdownu, v izolaci a po zrušeném turné, strávil hodiny na telefonu s dlouholetým přítelem Seánem O’Haganem. Více než čtyřicet hodin dlouhý a nutno podotknout velmi důvěrný rozhovor pak vydal na knihu.

V zahraničním tisku se knize dostalo pozitivního přijetí, řada recenzentů rozhovor charakterizovala jako hluboce trýznivé, ale velmi obohacující čtení, jako mimořádně otevřený vhled do duše rodiče zraněného tou nejhorší ztrátou, jako knihu, která výrazně přesahuje žánr rozhovoru s rockovými hvězdami, nebo jako mimořádné čtení o tvorbě, které si získá čtenáře i mimo Caveovu fanouškovskou základnu.

Po několika stranách je patrné, že irský publicista Seán O’Hagan kladl Caveovi otázky značně přesahující běžný rozhovor. Kromě toho, že je mezi oběma muži patrná řekněme dobrá chemie, je O’Hagan zkušený autor – během posledních čtyř dekád pořídil řadu rozhovorů s význačnými umělci a články mu vycházejí v listech Guardian a Observer.

„Ačkoli jsem se snažil každý rozhovor směřovat k jednomu tématu, mnohdy se jako ve spirále odvíjel úplně jinam a jistá témata se překrývala a prolínala: tvořivost, víra, pochybnosti, ztráta, zármutek, hledání nových cest, tradice, vzdor, přetrvání naděje a lásky tváří v tvář smrti a zoufalství...“ vysvětluje v doslovu O’Hagan.

Jedno téma je v knize ovšem zpřítomňováno výslovně nebo skrytě „mezi řádky“ více než kterékoli jiné, a nutno podotknout že s intenzitou, která je pro čtenáře místy zdrcující. Je jím ztráta patnáctiletého syna Arthura, který tragicky zahynul po pádu ze skály v červenci roku 2015. O’Hagan se i na tomto křehkém území pohybuje s opatrností blízkého člověka. Z reakcí Nicka Cavea je nicméně patrné vědomí, že právě upřímnost a otevřenost ve vztahu ke smrti syna je součástí ozdravného procesu.

Můžete se mě zeptat na cokoli

I touto knihou Cave pokračuje v dialogu, který se svými posluchači a čtenáři po tragédii otevřel. Nechtěl se uzavřít do sebe, naopak. Smrt syna reflektoval v albu Ghosteen, v dokumentárním snímku One More Time With Feeling. Vyjel na konverzační turné, jedinečná je jeho stránka The Red Hand Files, kde se mohou lidé zeptat doslova na cokoli a Nick Cave naslouchá a hledá pro každého zvlášť slova útěchy.

Osobní katastrofa podnítila Cavea k pozoruhodným projektům. Přiznává otevřeně, že pomocí nich chtěl přijít na to, jak vyjádřit svůj žal a tíhu zármutku.

„Ztráta syna je stav, prostupuje vším. Bezesporu se změnil můj vztah ke slovům, ale stejně tak i vztah ke všemu ostatnímu. Život teď prožívám s jinou intenzitou. Není to ta palčivá intenzita jako v mládí, ale něco jiného – jakási duchovní troufalost… a doufám, že je to znát i na našich posledních deskách – troufalost navzdory všemu, umanutá neochota podřídit se stavu světa,“ říká Cave a v jeho slovech je obsažena i víra, další nelehké téma vinoucí se celou knihou. Cave otevřeně hovoří o tom, že vždycky zápasil s konceptem Boha a současně cítil potřebu v něco věřit. „Představa, že Bůh nebo cokoli božského neexistuje – že nejsou žádná duchovní tajemství, že platí pouze to, co nabízí racionalita –, pro mě byla strašně obtížně přijatelná.“ Zároveň dodává, že tradiční křesťanské ideje, Bible a Ježíšův život měly tak či onak vliv na jeho dílo od samého počátku, ale jedním dechem přiznává, že nebyly pouhým zdrojem inspirace.

Pochopitelně kromě inspirace jsou rozhovory věnované tvorbě, psaní písňových textů, pozadí a genezi posledních desek. Fascinující je Caveova zběsilá a zároveň sebespásná pracovní morálka – dosvědčující, že neustálá práce ho v nejtemnějších dobách drogové závislosti a jiných excesů za hranou zákona udržela při životě. K těm časům se nicméně vrací oba sporadicky a Cave důrazně odpovídá, že nechce nostalgicky vzpomínat na starý zlý časy, kdy byl sebedestruktivní postavou, mladíkem z The Birthday Party, který si „mohl dovolit chovat vůči světu jakési opovržení, protože neměl tušení, co přijde. Teď už vím, že tohle opovržení nebo pohrdání světem bylo projevem jistého přepychu nebo rozežranosti, dokonce i domýšlivosti. Neměl ponětí, jak vzácný život je – jak moc je křehký.“

Víra, naděje a masakr je knihou přinášející plejádu zajímavých postřehů, inspirativních myšlenek, nebo nečekaně dojemných pasáží, nutno podotknout, že je zde zastoupen i typický caveovský humor. A diskutované otázky, které ohledávají témata obecně lidská, esenciální, prožitá, pak mohou nabídnout tolikrát zmíněnou naději, kterou Cave přirovnává k optimismu se zlomeným srdcem.

Erika Zlámalová