Milan Koch – jediný český beatnik

Milan Koch (1948-1974) se poetice undergroundu blížil a částečně patřil k jeho nejužšímu jádru. Však o něm Plastici v písni Magické noci, jež je zhudebněnou básní Egona Bondyho, zpívají "Kocha z toho snad vezme ďas". Sám Bondy z Milana Kocha a jeho ženy Mirky udělal jednu z hlavních postav svých Invalidních sourozenců. Zároveň ovšem můžeme Kocha směle a bez obav označit za našeho zřejmě jediného básníka, o němž by bylo možno mluvit jako o beatnikovi. Tedy, beatnikovi ne stylem života, takových bylo, ale tvorbou. Takže, žádný Václav Hrabě (nic proti němu!), ale právě a jen Milan Koch. Ostatně, téměř osmisestránkový svazek o tom vydává řadu přesvědčivých svědectví. Dodejme, že po Kochovi zůstalo více než dvacet sbírek a rozměrných lyricko-epických skladeb, pro vazby na beat generation můžeme klidně můžeme ocitovat jeden verš z roku 1974: "Víš ty kámo co bych chtěl? / Trochu dexu do klobouku / Beatnici už spásli louku / a ohýnek dohořel".

V roce 1965 napsal s jasným odkazem na Ferlinghettiho sbírku Startuji ze svého prvého osudového nádraží, o rok později u něj čteme "Vlasy! / Budiž ti beatniku požehnány vlasy / Jsou hvězdná skrýš a / světla zdroje tvoje vlasy,", opět v jasné narážce jak na Ferlinghettiho, tak na Ginsberga, jemuž báseň věnoval.

Pokud jde o Ginsberga, neočividněji ovlivnil Kocha v jeho dlouhé skladbě Chrčení za Kaliopénu, jež je přiznanou a současně vydařenou parafrází Kvílení. Plusy této skladby leží v přenesení půdorysu Ginsbergova díla do domácích reálií, při zachování jeho výpovědních kvalit. Podobně, jako Ginsberg lamentoval nad zkázou své generace, a vypočítával její rány, fyzické i emoční, drží se Koch traumatizujících zážitků"své" generace. Cítíme podobně surrealisticky laděnou metaforiku, plnou trýznivých obrazů, na rozdíl od Ginsbergova Kvílení ovšem nejspíš nenajdeme skutečné „modely“ k veršům první části. V případě Kochových fantasmagorických vizí je jimi celý československý lid. Anebo lid kterékoli země...

Možná ale aspoň jednu ukázku: "Viděl jsem zbídačené tváře politických vězňů kteří skandovali padali a močili pod pendreky strážců režimů kterým uniforma sjednotila tváře – uražené a ponížené kteří bušili kladivy trhali kleštěmi a deformovali v pneumatických lisech svá organická srdce na počest padajícího pekla diktatury proletkultu."

V delší próze Býtnění (těžko přeložitelný název, slovní hříčka na být zbitý, tedy beat, ale také bytí, a bytnění) z konce 60. let popisuje dlouhý výlet do slovenských hor, v té nejlepší kerouakovské (a snyderovské) tradici. Koch v té době mohl znát ukázky z Dharmových tuláků i Na cestě, ty již česky vyšly, našli bychom ovšem i příbuznost s Vizemi Codyho, v té době nevydanými ani v Americe. „Ve všem byl svátek, když jsme odjížděli – ve všem bylo to veliké nadšení, kterým se otevírají srdce těm nejvzdálenějším ideálům jichž se rukou z masa krve kostí nelze ani na vteřinu dotknout, ve všech těch lhostejně zaprášených hodinách, ve všech těch plechovkách pokecaných šedou barvou až k ošklivosti... Všichni jsme byli tak nádherně lidští... Východ jsme nestihli. Však bude jiný a ještě skutečnější. Vypadá to, že dojdeme do nebe... Mlha se válí po vrcholcích Fatry a naše duše čekají kdy se tam budou moci vrátit.“

Milan Koch ale psal také sžíravé verše, komentující tehdejší marasmus, jako třeba tyto verše z roku 1966: " Brzy jsem vystřízlivěl ze snu o svobodě / Den ze dne, rok po roce , / štván a pronásledován podlejzavými organizátory a / hrabivými politiky / krmen a napájen podrazy / lžemi / triky."

V září 1974, dva měsíce před svou nesmyslně tragickou smrtí, napsal Milan Koch verše, jež by mohly být jeho epitafem: „Modlím se, ať se ve mně narodí bomba, která osvítí lidstvo / Podej mi ruku Zbyňku Fišere! / Čím více miluji, tím více jsem osamělý / když tak chodím Prahou / Ó / já říkám: lásko nashledanou...“

Josef Rauvolf