Meziřádky - román portugalské spisovatelky Lídie Jorge Nezapomenutelní

MeziŘádky 21. 9. 2024

Pro poslední celý letní den roku 2024 jsem jako knižní tip vybral zájezd do Portugalska. Cestovní kanceláří je v tomto případě ostravský spolek Protimluv, nakladatelství, které vydává stejnojmennou kulturní revue a knihy české i překlady, básně, prózu i jiné žánry, věnuje se především širšímu středoevropskému regionu, ale troufá si také do vzdálenějších zemí. V Portugalsku objevil Protimluv Lídiu Jorge (vyslovováno žorž s prodlouženým ž nebo též žorži), spisovatelku v zemi korkového dubu sice známou a velmi respektovanou, ale v Česku je její román Nezapomenutelní z roku 2014 vůbec prvním knižním překladem.

Jak titul napovídá, je to kniha o paměti. Je o paměti věnované přelomovému okamžiku novodobých portugalských dějin, takzvané karafiátové revoluci v roce 1974. A k tomuhle literárnímu výletu patří i charakteristické portugalsko-české nejen časové souvislosti, které tuhle pozoruhodnou knihu provázejí jako družičky nevěstu. Lídia Jorge vydala román čtyřicet let od portugalského převratu, český překlad vychází padesát let od té chvíle a pětatřicet let od naší domácí, také přívlastkově poetické sametové revoluce. S Portugalskem se vnitrozemské Česko nemůže měřit v disciplíně zámořských objevů a kolonialismu, ale v řadě ukazatelů jsme si s Portugalci dosti blízcí. Na počet obyvatel jsme téměř stejně zalidněné země, i když plochou je Portugalsko o něco větší. Se státností jsme na tom také obdobně. Portugalsko začínalo jako hrabství v roce 868, královstvím se stalo v roce 1139, úpadek se odehrával od poloviny 17. století a republikou je Portugalsko od roku 1910. Historické Čechy byly od roku 870 nejdřív knížectvím, královstvím od roku 1198, od začátku 17. století nastal regres, republika byla ustavena v roce 1918. Pomyslným symbolem téhle blízkosti mohou být právě oba novodobé převraty – nejen v Praze 1989, ale ani v Lisabonu 1974 se nestřílelo a svět to přijímal jako skvělou dobrou zprávu. Rozdílnost obou převratů je v jejich provedení. V Portugalsku to byl téměř učebnicový vojenský převrat a zosnovali jej a provedli nižší důstojníci, armáda pak měla rozhodující roli v politickém vývoji Portugalska ještě dlouho po převratu. Československý samet neboli plyšák vyplynul z postupujících událostí a byl překvapením i pro jeho intelektuálně založené protagonisty.

A teď k románu. Ten má daleko k humoristické literatuře, ale název Nezapomenutelní svou absolutizující dikcí svádí k podezření, že jde o nadsázku. Ano, je to ironická nadsázka, protože román líčí osudy některých hrdinů té sice ozbrojené, ale v provedení nenásilné revoluce. Jejich další, popřevratové osudy totiž ani zdaleka neodpovídají představám o životech vítězů. Musím zdůraznit: Lídia Jorge napsala román a jde o fiktivní příběh, který je zároveň esejem. Nebo možná metaforicky přesněji řečeno jsou tu do perfektního románového obleku elegantního střihu zkomponované úvahy o ošidnosti paměti a také o tom, jak pátrání v minulosti nevyhnutelně a bez nadsázky osudově proměňuje život pátračů.

Vypravěčkou románu je Ana Marie Machado, dcera jednoho z účastníků, tehdy populárního lisabonského novináře, fejetonisty, uznávaného intelektuála. Ona sama se však narodila až po převratu. Román je totiž o tom, jak v historii pátrá a jak se jí snaží porozumět generace, která ji nezažila. Jak se pokouší paměť oživit a s jakými nástrahami se setkává.

Ana Marie z Portugalska, a hlavně z dosahu svého dominantního otce unikla koncem devadesátých let do Spojených států a etablovala se jako reportérka z krizových oblastí. S rodným Portugalskem nechce mít nic společného. Jenže Anu Marii její přítel společně s bývalým americkým velvyslancem v Portugalsku přesvědčí, aby se do Lisabonu vrátila a pro televizi CBS natočila o portugalském převratu nový dokument v rámci série Probuzená historie. Se stejným úkolem měli její kolegové pátrat v Berlíně, Bukurešti, Praze.

Ana Marie se vrátí do otcova bytu, k němuž klíč i vstupní kód do domu zůstaly stejné jako před pěti lety, a než otec přijde, stačí najít zasutou fotografii z roku 1975, z restaurace jménem Memories, tedy Vzpomínky, na níž je několik významných postav té převratové doby a na rubu jsou všichni identifikováni. Se dvěma svými někdejšími spolužáky, rovněž žurnalisty, i když jen v bezvýznamném místním mediálním okruhu, se Ana Marie pokusí ty o třicet let starší pamětníky z fotografie vyhledat a přimět ke zpovědi, respektive vdovu po jednom z nich. Trojici se záměr daří, ale setkávají se s něčím, co nečekali. Jednak s pamětí velmi odlišnou od učebnicových dějin, vlastně s jinými vzpomínkami, protože co dotazovaný, to jiný pohled a jiná odpověď zejména na otázku, co pro ně tehdy bylo nejdůležitější. Mnohem působivější je ale fakt, že žádná z těch zpovídaných legend nežije podle představ o poměrech, které by slušely zasloužilým revolucionářům. Všichni, každý svým způsobem, dožívali jako lůzři, dokonce trochu pošahaní lůzři. I když jejich jména figurují i v oficiálních dějinách či v učebnicích. Ovšem jejich další osudy už s hrdinstvím, natož tehdejším významem moc společného nemají. Nezapomenutelní dožívají v zapomnění.

Jsme však v románu. Všechny postavy tu vystupují pod smyšlenými jmény, pod přezdívkami. Samozřejmě, že jsou všichni identifikovatelní, protože scény, kterými během převratu i po něm procházeli, jsou pravdivé. Některé předlohy jsou v doslovu k románu jmenovány, jiné byste objevili při podrobnějším studiu. A některé bezejmenné postavy jsou odhalitelné velmi lehce. Nejmenovaný americký exvelvyslanec je Frank Carlucci, později za Ronalda Reagana ministr obrany. Nebo suverénní generál s lorňonem, jenž se podle vzpomínky jednoho z pamětníků náhle objevil v kasárnách Carmo, je António de Spínola, který tam za vzbouřence vyjednal kapitulaci vlády a na kratičkou dobu se pak zejména proto stal prvním popřevratovým prezidentem.

Hru se jmény korunuje zjištění, že jméno té restaurace ‒ Memories neboli Vzpomínky ‒ nikdo v Lisabonu nezná. Protože i tohle jméno je přezdívka používaná v rámci konspirace, přezdívka, která pro aktéry přetrvala i do popřevratových časů. Žije ale i ta restaurace, v níž v roce 2004 ještě vaří šéfkuchař Nunes, rovněž na fotografii zachycený. Jenže ten už se do té dávné doby vracet nechce a zpovědníky odmítne. Jediný z té partičky na fotce zůstal na svém místě.

Domnívám se, že není od věci aspoň krátký portrét Lídie Jorge. Ozřejmuje totiž román Nezapomenutelní v širším kontextu podobných próz vracejících se k dějinným změnám a také napovídá, proč česká literatura dosud nemá s takovým odstupem, nadhledem a porozuměním napsaný podobně přesvědčivý román o listopadu 1989. Lídia Jorge je velmi empatická pamětnice a zároveň vrstevnice tehdejších vzbouřenců. Narodila se v roce 1946, na Lisabonské univerzitě vystudovala románskou filologii, učila na středních školách v Angole a v Mosambiku. Mj. byla později členkou portugalské obdoby českých mediálních rad a současný prezident Rebelo de Sousa ji jmenoval do Státní rady, svého poradního orgánu. Debutovala v roce 1980 románem Den zázraků, který je považován za začátek nové, postdiktaturní portugalské literatury. V něm se úspěšně pokusila o demytizaci karafiátové revoluce a románem Nezapomenutelní na prvotinu tematicky navázala. Právě demytizace a ambivalence paměti jsou silným nábojem knihy. Například:

„Ze všeho nejvíc mě drásalo, jak ve svobodě kvete umění lži,“ říká jeden z pamětníků, když vysvětluje, co způsobilo, že ochrnul na pravou ruku. „Že jsem byl uvnitř té lži, že jsem viděl lež bobtnat a kolosálním způsobem se zhroutit, a přitom jsem nemohl nic dělat,“ pokouší se vysvětlit, co se s ním v porevolučních letech stalo, jak spadl do mlýnice nazývané tanec židlí, v němž mu byla přisouzena role škůdce, zřejmá odveta za jeho revoluční angažmá. Tanec židlí měl prý vypadat takhle: „Kvůli vyšetřování odejde generál, odejdou jeho spolupracovníci v poli, přijdou jiné tři figury, které vyhodili z vlády, již probíhající vyšetřování žádnou zpronevěru neprokáže, všichni budou zproštěni a pan generál i jeho spolupracovníci dostanou nová místa a všichni tři se vrátí se ctí zpět.“ Jenže generál na tuhle hru nechtěl přistoupit. A tak skončil jako člověk, který se dlouhodobě soudí o čest svého jména i čest dalších, podle něj takto v metaforickém smyslu podobně obviněných lidí, kteří ale nemají šanci se jakkoli bránit.

Román portugalské spisovatelky Lídie Jorge Nezapomenutelní vydalo nakladatelství Protimluv v překladu Lucie Luz.