Revolverka opět skvěle nabitá

Revolverka si od samých samizdatových počátků zakládala na tom, že přináší texty, které jsou "nové", že nerecykluje již známé a naopak se snaží otevírat nová témata, přicházet s novými pohledy. A dlužno dodat, že se to týmu, který se o obsah čísel stará daří na výbornou – každý, kdo někdy Revolver Revue v ruce držel, ví, že libobolné číslo nabízelo vždy výživný kulturní mix.

Takže, co přináší to nové? Duňa Slavíková se již potřetí, coby její členka, věnuje odkazu Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, tentokráte dokumentaci, již vedli její "ředitelé" Jan Steklík a Karel Nepraš, ale i různým akcím, které členové Křižovnické školy prováděli (anebo vyváděli). Jak píše Slavíková, "právě kolem roku 1970 vznikly různé akce, které příkladně dokumentují činnost KŠ, akce v hospodě, jež byla hlavním křižovnickým jevištěm, i v přírodě. Tehdy redukovaná, ale kompaktní škola nežila ničím jiným než hravým, romanticko-utopickým pokusem odvrátit šok, který prožila při konfrontaci s tím, jak děsivě se rozpadla celá společnost." Počteme si tedy o výletech, Slavíková píše o Jindřichovi Procházkovi, Rudolfu Němcovi a jeho akcích, stejně tak o akcích Olafa Hanela, Steklíkových "ňadrovkách" a dalších bejkárnách. Vše samozřejmě bohatě dokumentováno fotografiemi a skeny materiálů. 

V čísle najdeme dlouhý rozhovor s Matějem Klímou o jeho jmenovci Ladislavovi, Mateusz Chmurski zasvěceně rozebírá Klímovy deníky. "[...] nic není kromě myšlení," zapsal si 25. 6. 1916 Ladislav Klíma, "nic není mimo filosofii, neexistuje ‘žití’, jest jen fikcí myšlení, fikcí filosofie; a třeba je filosofie svou vlastní fikcí, třeba je vše jen viděním dvojníka, – je tato fikce, tento dvojník tím nejmocnějším... Ale toto myšlení je jen hnusná, hnisající černá rána... Kam jít dále?"

Viktor Karlík píše o obrazu Pavla Brázdy Velký kosmonaut a v souvislosti s tímto dílem poukazuje na neprofesionalitu Národní galerie, píše také o vzniku obrazového loga Respektu a dalších až neuvěřitelných momentech této historie.

V rozhovoru s Klárou Zápotockou a Pablem de Sax se můžeme dozvědět o všelijakých kutilských zázracích, o všech těch palmách z pivních zátek, Rumcajsech z drátu, dýhy a kdovíčeho ještě, háčkovaných příšerách, svícnech, samorostech a podobně, zkrátka o plodech lidové tvořivosti – plodech, jak vidíme na řadě barevných fotografií, pěkně bizarních.

Básníkovi a esejistovi Vladislavu Chodasevičovi (1886-1939) u nás sice vyšel před dvaceti lety výbor připravený Petrem Borkovcem, nová Revolverka ovšem nabízí další básně, a také dva syrové texty ze sovětské reality. Jaromír Typlt, znalec art brut, píše o kresbách Lukáše Vaňury, v čísle samozřejmě nechybí obvyklé rubriky: např. Sedm, nabízející komentovaný výběr sedmi výtvarných či jiných uměleckých děl, tentokráte si vybírala – z plastik nacházejících se ve veřejném prostoru – kurátorka Marie Foltýnová, nebo Ateliéry, kdy nás do toho svého zve Michal Škoda. Samozřejmostí je i pestrý Couleur.

K číslu je přibalena Zvláštní příloha, věnovaná tentokrát desátému výročí úmrtí významného překladatele, literárního historika a účastníka mnoha nezávislých aktivit Jindřicha Pokorného (1927-2014), nazvaná výstižně A zmizel zas do své pracovny. Vzpomíná na něj řada přátel, kolegů, spolupracovníků. Skládá se tak velice bohatý a pestrý obraz člověka, který pro naši kulturu, pro překlad, udělal opravdu hrozně moc, vždy s velkou skromností a pokorou, člověka vnitřně poctivého a nezlomného. Pokorný překládal autory vskutku obtížné, od von Eschenbachova středověkého eposu Parzival přes německé romantiky až k Rilkovi, o činnosti pro samizdat nemluvě, a tak bychom mohli pokračovat.

Josef Rauvolf