Josef Škvorecký ze všech stran

Je zjevné i z názvu více než sedmisetstránkového ohlédnutí za Škvoreckého životem a tvorbou, že se jedná zatím pouze o první díl, druhý se připravuje. Ať již životopis otevřeme na kterékoli stránce, okamžitě si všimneme dvou zásadních věcí: zaprvé, mimořádnou faktografickou podloženost, s níž Přibáň skládá Škvoreckého obraz, a také toho, s jakou úctou (a obdivem) to činí. Pravda, místy by toho obdivu mohlo být méně, to když některé nelichotivé momenty spíše blahosklonně omlouvá, ale budiž – ostatně, je na nás, co si z knihy vezmeme.

Zbabělci, Konec nylonového věku, Sedmiramenný svícen, Legenda Emöke, Tankový prapor, Lvíče a další, všechny tyto knihy Přibáň podrobně rozebírá, osvětluje okolnosti nejen jejich vzniku, ale také notorické problémy s cenzurou a bolševickými šíbry. Především, a o tom snad není pochyb, nás Přibáň přesvědčí o vysokých kvalitách Škvoreckého textů, i překladů. To je snad jasné, ne? Ano, nicméně Přibáň se nespokojuje s pouhým vágním konstatováním, ale vše dokládá, a to i kritickými ohlasy.

Samozřejmě, že dojde, především v souvislosti s románem Zbabělci, také na hlasy odmítavé, cenzurní, a je jen dobře, že právě této knize a všemu, co se kolem ní seběhlo, je v životopise věnován náležitý prostor. Tak například, až bizarně či tragikomicky vyznívá Škvoreckého popis jednání nad Zbabělci, kdy cenzorka – ironií nejen autorova spolužačka, ale také dcera Jaroslava Kabeše, vysokého komunistického funkcionáře, který se věnoval také dílu Ladislava Klímy, Otokara Březiny a překládal Nietzscheho - téměř štítivě popisuje knihu jako pornografickou. Pobouřilo ji totiž slovo, které ani nevyslovila, jen je zaškrtnuté ukázala kolegovi. A tím slovem bylo "ňadra". Bylo by to k smíchu, kdyby to nebyla realita. A podobných perel byl Škvoreckého život plný.

Přibáň cituje významného bolševického kulturtrégra Ladislava Štolla, který na konferenci Svazu československých spisovatelů v březnu 1959 hodnotil Zbabělce takto: román je "celým svým duchem hluboce cizí naší krásné demokratické a humanistické literatuře. Je to věc umělecky nepoctivá, nepravdivá a cynická [...] Vyzývavé hromadění jazykových hrubostí s erotickým exhibicionismem příběhu dokazují, že tu neběží o žádnou uměleckou originalitu, ale o lacinou pomlouvačnou senzaci, o cosi jako československý bestseller." A ten se z románu také, Štollovi i cenzuře navzdory, stal.

Přibáň ale zmiňuje také pochvalné hlasy, například pokud jde o kritiku maloměšťáků, kteří si podle exulantské recenze "v kritických dobách hráli na vojáčky, ... ovšem selhávající, když šlo do tuhého," a recenzent jde ještě dál, když píše: "Jestliže někoho ještě zajímá analýza Února 1948 a proč se to všechno stalo, nechť si přečte Zbabělce. Leccos se tam dozví." Budiž. Ostatně, poklud jde o komunisty, již v roce 1949 připouští Škvorecký v dopise možnost, že "celá ta velká komunistická pravda se skládá ze samejch malejch lží," a jak píše Přibáň, začíná si v té době připouštět i zločineckou postatu nového režimu.

V obsáhlém, leč čtivém svazku se dozvídáme mnoho neznámých informací ze Škvoreckého dětství, mládí, poznáváme jeho – nešťastné, platonické – lásky, zkrátka, jdeme s ním od narození v roce 1924 až do emigrace v roce 1969. Dozvídáme se, jak to bylo se vztahem k jeho ženě Zdeně Salivarové, poznáváme Škvoreckého rodinné zázemí, okruh jeho pražských přátel. Naštěstí Přibáň nic nezastírá, píše také o ne zrovna lichotivých momentech ze Škvoreckého života, jako například když si na spisovatelském sjezdu v roce 1963 sypal popel na hlavu a prohlásil: "V minulých letech mi šlo o to, aby moje kniha [Zbabělci] byla uznána za upřímný pokus omylného adepta toho nejtěžšího, protože nejúplnějšího z umění, a na mě se hledělo jako na spisovatele, který nechce nic míň a nic víc než přispět svou literární prací společnému dílu poctivých spisovatelů této země a naší socialistické společnosti."

V každém případě představuje Přibáňův životopis zásadní dílo k poznání a pochopení Josefa Škvoreckého, autora mimořádných kvalit. A my se můžeme těšit na pokračování...

Josef Rauvolf