Meziřádky - Drak na polní cestě, Dr.Alz a Jů a Hele

MeziŘádky 16. 11. 2024 

I nejnovějším románem Drak na polní cestě potvrzuje Jiří Hájíček své výjimečné postavení v současné české literatuře. Pokusím se pojmenovat, v čem ta výjimečnost spočívá. Především: je složitější. Je na to takové hezké recenzentské slovíčko – vrstevnatější.

Zaprvé a především je Jiří Hájíček dobrým vypravěčem. Píše příběhy uvěřitelné, své postavy nechává prožívat dramata, aniž by se uchyloval k nepravděpodobným zápletkám. Konflikty, jak ty vnějškové, dějové, tak vnitřní, sociálně-psychologické, odpovídají české skutečnosti těchto let. Nejeden čtenář či nejedna čtenářka se jistě s některým z jeho hrdinů všedních dnů dokáže ztotožnit nebo si v nich najde někoho ze svého okolí. Náměty si nevymýšlí, ale velmi pečlivě vybírá témata zachycující společenskou proměnu. V Drakovi na polní cestě je to už dlouho, ale stále aktuální problém zemědělské půdy, jejího využití a také vlastnictví. I v zemědělství probíhá monopolizace, přesun do hospodaření velkých podniků s nevratnými důsledky pro život na českém venkově. Jen pro ilustraci ze statistiky: téměř polovinu české zemědělské půdy dnes obhospodařují pouhá dvě a půl procenta podniků, takových je 832. Kdežto 24 000 malých zemědělců do padesáti hektarů obhospodařuje pouze 8,3 procenta zemědělské půdy. Vazba obyvatel vesnic ke krajině, v níž žijí, se fatálně mění – trochu podobně jako se změní život vlastníkovi bytu v domě náležejícím společenství vlastníků, když všechny ostatní byty skoupí jeden majitel. V Drakovi na polní cestě sledujeme útok neidentifikovatelného predátora zastupovaného arogantní manažerskou firmou na malou prosperující zemědělskou akciovku složenou z vlastníků pozemků. Hájíčkovi samozřejmě nejde jen o ten útok, ale především o to, jak se lidé v takové situaci chovají, kdo a proč se nechá vyplatit, a naopak kdo a proč s predátorem bojuje. Veselou historku nečekejte a můžete román číst i jako metaforu na bojovníky a kolaboranty v nějaké horší variantě budoucnosti.

Jiří Hájíček neslevuje ze svého žánru, společensko-kritického románu, který dovede napsat napínavě a čtivě. Zájem na autogramiádách potvrzuje, že má dost čtenářů, kteří mu rozumějí.

K jistotám s Jiřím Hájíčkem je nutné připojit konstatování, že je pevně zakotvený ve svém kraji, ve svém občanském zaměstnání a ve svém způsobu života. Nepíše, aby měl peníze, jak sám v jednom rozhovoru loni poznamenal. Do literárního provozu vstupuje téměř výhradně jen svou tvorbou. Jakékoli manifesty či proklamace jsou mu zcela cizí.

Balzakovsky analytický román Jiřího Hájíčka Drak na polní cestě vydalo nakladatelství Host.

Jistotou spojenou s Milošem Urbanem je, že téměř každou novou knihou hodně překvapí. Román Dr. Alz není výjimkou.

V Urbanově oblíbené ich-formě čteme zápisky Gustava Molitora, sedmdesátníka, někdejšího nakladatelského redaktora. Gustav si nevede deník v obvyklém slova smyslu. Zapisuje si do notesu poznámky a pak do počítače přepisuje do ucelenějšího záznamu své denní zážitky, míchá je se vzpomínkami a často vtipnými poznámkami, je otevřený, jak to jen jde, nechybí mu sebeironie. Je to pro něj svérázná forma boje s postupující demencí neboli alzheimerem. Ten boj nemůže vyhrát, ale přesto mu zápisky pomáhají se s chorobou do určité míry vyrovnávat a snad ji i brzdit. Třeba takhle:

Promlouvej, paměti, nebo radši drž hubu, poněvadž si pamatuju všechny trapasy svého života a ty na mě skáčou ve dne v noci, jako zločinci přepadávači.

Střety slábnoucí hlavy s praktickou realitou mívají někdy až groteskní podobu, jako třeba když Gustav zabloudí do podzemí nákupního centra:

U zdi tam stála velká šedo-bílá skříň a na ní nápis alzaBox a já na ní najednou mohl oči nechat, poněvadž měla spousty malých i větších dvířek a nějaký chlap do nich strkal krabičky, které právě vyložil z dodávky. Vždycky ta dvířka zacvakl a do spodních kójí dával docela velké balíky a mě napadlo, že to je urnárium a že by to mohlo stát zevnitř u hřbitovní zdi a že by se tam klidně vešla spousta uren najednou, i když některé naležato, a já v jedné z nich…

Jistě jste si všimli, jak se z veřejného prostoru pod tlakem všemožných korektností vytrácí humor, ten černý především. Tak jestli vám už taky trochu chybí, v románu Dr. Alz si ho užijete dost. Přitom se ale Miloš Urban dokáže udržet přesně na ostré hraně tragikomična, na níž smích zůstává pořád úlevnou emocí ve smutku za odcházejícím člověkem. Za dvířky staré dřevěné domácí lékárničky na obálce se skrývá příběh vyprávěný s mimořádným pochopením pro neblahý úděl nejen pacienta, ale i jeho blízkého i širšího okolí. Autorova míra empatie či vhledu je stejně vysoká jako řemeslná virtuozita, s jakou čtenáře vtahuje do zásvětí klinické bezmoci.

Román Dr. Alz vydalo v nápadité typografické úpravě Karla Koutského Urbanovo domovské nakladatelství Argo.

David Zábranský je o deset let mladší než jeho spisovatelští kolegové Hájíček a Urban. Zatímco Urban s Hájíčkem získali Magnesii Literu za své pozdější prózy, Zábranský se stal laureátem Litery v roce 2007 jako objev roku za románový debut Slabost pro každou jinou pláž. Představil se v ní jako robustní, suverénní talent. S Urbanem a Hájíčkem spojuje Zábranského zájem a cit vůči společnosti. Záměrně nepoužívám slovo angažovanost, které zavání aktivismem a na žádného z téhle trojice se proto nehodí. Ani na Zábranského, který jako právník pracoval dlouhá léta pro lidskoprávní nevládky, ale zároveň se vymezuje proti pražské liberální kavárně. Zábranský se však, domnívám se, od Urbana a Hájíčka liší v míře, do jaké své sepětí se světem vkládá do svých knih. Je provokativnější a ve své zatím poslední hozené rukavici čtenářům i recenzentům jde nejdál.

Kniha se jmenuje Jů a hele a je to deník z roku 2021, z druhého roku covidu. I když zabírá jen pět měsíců od května do září, je to tlustý téměř čtyřsetstránkový špalek.

Pokusím se odpovědět na otázku, jestli je to exhibice, které se dopouštějí někteří spisovatelé, když se domnívají, že jejich život a názory někoho zajímají, případně když zrovna nemají jiné téma na knížku. V tomto smyslu Jů a hele exhibicí nejsou. Jde o výjimečnou, velmi otevřenou sebereflexi na pomezí publicistiky a prózy, vydařený, naplněný záměr, který David Zábranský formuluje hned v úvodu a který stojí za to, abych vám ho přečetl:

Stavěl jsem na start literárních závodů chrty se zlámanýma nohama. Všichni pár metrů po startu padli. Když se tak stalo, nabral jsem padlý kus a odnesl jsem ho na nosítkách za doprovodu hlasitého houkání domů. Postupně jsem je všechny uklidil do poličky. Podpírají se teď vzájemně v mé obří knihovně, díky čemuž aspoň stojí, rovní, nepřeložení, untranslated. Milan Kundera vydal kdysi knihu Umění románu. Já bych mohl z vlastní zkušenosti napsat esej o neumění téhož. Začal bych tím, že nestačí er-forma a tlustý knižní hřbet. Literatura potřebuje život, krev, obraz. Poznání, úžas, představivost. Chce to víc „jů“ a ubrat „hele“., poslouchej, piš si. Chce to ubrat všechno moje vykládání ex cathedra.

Do deníku se Zábranský pouští, i když téměř jedním dechem dodává, že deník respektive projevy zahleděnosti do sebe sama nepotřebujeme. A s touhle motivační směsí začíná své zapisování, které teprve po určité době naladí do určité stylistické roviny, koláže osobních zážitků, reflexí a samozřejmě u Zábranského typických úvah. Charakteristické je pro ně zastavení nad citací z Friedricha Hörderlina, která v Zábranského překladu z anglické hölderlinovské studie zní:

Pokud máš rozum a srdce, ukazuj jenom jedno, nebo druhé. Jakmile ukážeš obojí najednou, nedočkáš se ocenění ani za jedno. Dvojnásob tě odsoudí.

Paradoxně se ale ani v Jů a hele Zábranský touto radou neřídí. Píše citem i rozumem – vesele i vážně, inspirativně. Deník nebo román nebo snad reportáž nebo esej, systematici budou mít se škatulkou potíž.

Knihu Davida Zábranského Jů a hele vydalo nakladatelství Větrné mlýny.