Jak se z homo poeticus stal homo politicus

Hned na přídeští knihy tak čteme: "Básníkův přítel Jan Werich v roce 1957 podotkl, že kdyby Nezval patřil k jinému národu, byly by dvě ‘tlusté knihy napsány o tomto tlustém muži; jedna pro a jedna proti’. Přestože již žijeme ve 21. století, objemné knihy o Nezvalovi dosud nevyšly. Toto je první ‘tlustá kniha’, která v sobě (snad) spojuje obojí."

Ano, objemné knihy o Nezvalovi (1900-1958) sice nevyšly, ale ani ty "neobjemné" jej nepojímaly komplexně, a to z jasných důvodů – buďto vyšly ještě před rokem 1989, anebo byli jejich autoři k Nezvalovi nekritičtí, případně kombinace obého. Ostatně, stačí se podívat na texty Milana Blahynky, velkého nezvalovského propagátora, jehož jeden článek z roku 1975 nesl název Básník budoucího pokolení...

Nezval byl představován jako nositel pochodně poezie, jako neúnavný bojovník za věc komunismu, míru, jako mistr slova, král imaginace a poetismu. Ano, o těchto věcech psával – pomiňme nyní literární úroveň těchto děl, vždy ale věděl moc dobře, co se komu bude líbit, a tím nejsou míněni pouze čtenáři a obdivovatelé, ale také politici a vládci. Zvláště s nimi to totiž uměl po celý život, a zařídil si tak velice pohodlnou existenci. Ovšem mluvit v Nezvalově případě o nějaké morálce, nadřazené jeho tvorbě, na to můžeme rovnou zapomenout.

Případně píše Wanatowyczová v úvodu, když o své téměř osmiseststránkové knize uvádí: "... není detailním životopisem ani literární studií. Jedná se především o sondu do osobního života básníka; zároveň jsem se snažila pokud možno plasticky zachytit, jak se z homo poeticus stal homo politicus."

Možná bychom se mohli nad těmito slovy pozastavit. Takže, kniha navzdory autorčinu skromnému tvrzení, rozhodně detailní obraz Nezvalova života podává, žádné období, ani životní, ani tvůrčí není upozaděno.

Zadruhé, ano, Wanatowiczová není literární vědkyně, ale zkušená publicistka (napsala již životopis Miloš Havel, český filmový magnát) s dlouholetou praxí v médiích, nicméně pro knihu to není nevýhodou, nevláčí totiž čtenáře velkými literárními rozbory. Počítá s čtenářem poučeným, sečtělým, jednotlivá období Nezvalovy tvorby, nicméně jednotlivé texty přibližuje v dostatečné míře.

Sonda do osobního života? Ano, a dodejme, že výsledky tohoto ponoru nejsou pro národního umělce Vítězslava Nezvala zrovna lichotivé. A tím nemíníme pouze jeho vztahy, manželství, četné milenky i nemanželské děti, honbu za penězi i slávou.

A jsme u přerodu, u toho, "jak se z homo poeticus stal homo politicus." Vysvětlení v jedné větě zní: prachy, sláva. A také zbabělost. I když, abychom byli objektivní, autorka uvádí i příklady, kdy se Nezval zastal svých pronásledovaných či vězněných přátel. Moc těch případů ale nebylo...

Autorka popisuje i nechutné a hamižné tahanice ohledně Nezvalova dědictví, v nichž se po manželčině skonu angažovala i jedna vysoce postavená komunistka.

Kniha je psána střízlivým jazykem, nečkejme žádné afekty, a je to tak dobře. Jistě lze pochválit volbu spíše kratších, několikastránkových kapitol. Wanatowiczová se nebrání vysvětlujícímu uvádění do dobového kontextu a reálií, a jakkoli by se to pamětníkům mohlo zdát zbytečné, není tomu tak – je zcela funkční a odůvodnitelné, nezvalovská fakta jsou tím vsazována do širších souvislostí a čtenář tak nemusí pátrat v paměti, kdo že byl ten či onen bolševický ptáček, politik, kritik, farizej.

Nesmíme zapomenout na druhého protagonistu životopisu, na Nezvalovo nemanželské dítě (ne jediné), syna Roberta, narozeného v roce 1954. Ve všech textech opomíjený, možná povinně zmíněný – ovšem, jak Wanatowiczová předsvědčivě a záslužně dokazuje, Robertův život dostal do vínku takovou zátěž, že ho tento mimořádně citlivý chlapec nakonec neunesl a v roce 1971, jistě i pod tlakem politické situace, spáchal sebevraždu.

Vrátíme-li se k Werichově bonmotu z úvodu, můžeme Krystynu Wanatowiczovou, hlavně však čtenáře její úctyhodné knihy ujistit, že kniha Nezval. Básník a jeho syn je tlustou knihou, která v sobě spojuje všechno, co Nezval byl a žil.

Josef Rauvolf