Anna kvete na všechny způsoby, krásně

Nejspíš je zbytečné jej více přibližovat, ale přeci jen – Kurt Schwitters (1887-1948) patřil k nejvýznamnějším protagonistům německé větve dadaismu, přesněji řečeno, té hannoverské, zároveň je nutno dodat, že tvořil stranou, skutečný outsider. Totiž, když jej berlínský Club Dada odmítl přijmout do svých řad, udělal se, takříkajíc, pro sebe. Zkrátka, nic si z této pozice nedělal, tvořil a tvořil a tvořil. A to ve všech možných směrech, nejen že psal, hlavně vytvářel umělecká díla, koláže, maloval, budoval (jinak to nelze popsat) sochy, stačí připomenout jeho slavnou Merzbau, jež se tyčila v jeho domě do výše prvního patra a již, po zničení, opakovaně, celkem třikrát, vztyčoval v dalších bydlištích. Ostatně, když se jej při seznámení v roce 1918 Raoul Hausmann zeptal, co dělá, dostalo se mu jasné odpovědi: "Jsem malíř a obrazy stloukám hřebíky..." A to také, v podstatě nezřídka dělal. Do svých koláží či asmabláží přitom používal vše, co našel, takže se například v jedné jeho koláži ocitl kousek modrého papíru, pro který si zašel do kolejiště lovosického nádraží.

V praxi to vypadalo asi takhle: "Schwittersův život byl živoucím eposem, za celou trojskou válku se nesběhlo tolik událostí jako za jediný den ve Schwittersově životě. Když nepsal poezii, lepil koláže. A když nelepil, budoval svůj sloup, myl si nohy ve vodě, v níž se camraly jeho morčata, hrnec s lepidlem si ohříval v posteli, krmil želvu ve vzácně používané vaně, teatrálně recitoval, kreslil, tiskl, rozstřihával časopisy, bavil přátele, vydával Merz, psal dopisy, miloval, navrhoval za pravidelnou mzdu tiskové a propagační materiály, učil akademické kresbě, maloval skutečně hrozné portréty, které miloval a pak je rozstříhával a používal postupně do abstraktních koláží, zasazoval kusy rozbitého nábytku do svých MERZ obrazů... a uprostřed toho všeho nezapomínal cpát si neustále do kapes různé krámy."

Podívejme se tedy na výbor Anna Poupě, který edičně připravil a přeložil Pavel Novotný. Především, potěší jeho záběr. Aby ne, zabírá dobu 1914-1947, především ovšem potěší zařazení Schwittersova klíčového, a zřejmě nejznámějšího díla, Prasonáty (Ur-Sonate, 1923-1932). Dlouhá báseň, již lze směle označit jak za experimentální, tak opravdu, za pra-sonátu, či pra-text. Schwitters zde pracuje nejen s vizuální stránkou textu, ale také s jeho zvukovou podobou, však také básni předchází mistrovy pokyny k recitaci. A jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, údajně jejím přednesem přiváděl posluchače k slzám... Proto je důležité, že ve svazku nechybí, právě na tento text totiž narazíme snad v každém pojednání o dada a jeho odkazu, česky jsme jej však doposud neměli.

V Novotného výboru najdeme i simultánní báseň, obrazové básně, ale třeba i Kýchací scherzo, s autorským pokynem "celé kýchat". Ovšem, pokud by se někomu mohlo zdát, že na nás Schwitters líčí nějaké srandičky a laciné provokace, nenechme se zmýlit – vše, co tento mimořádný umělec vytvořil, bylo míněno smrtelně vážně. Ostatně, přesvědčte se sami, kniha je zároveň doplněna reprodukcemi Schwittersových děl, některé pak s přímou vazbou na text, jako je to v případě básně Kresbě Marca Chagalla. Zkrátka, skvělý počin.  A hold vzdejme i překladatelskému umu Pavla Novotného.

Josef Rauvolf